Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

90. výročí vzniku Československa

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Co se nám vybaví, když se vysloví datum 28. října, které je v našich kalendářích zvýrazněno jinou barvou? Faktickou odpověď nalezneme snadno. Je u něho napsáno „Státní svátek – Den vzniku samostatného československého státu“. Ale, co se nám pod těmito termíny vybaví? Lidí, kteří ještě zažili dobu před vznikem samostatného československého státu, valem ubývá. A ti, kteří mezi námi žijí, byli v té době malými dětmi.

Pamatuji se na vyprávění své babičky – babička byla ročník 1899 – jak vzpomínala, jak jako malé dítě se školou vítala císaře pána, při jedné jeho návštěvě Prahy. Vzpomínala, jak kynul z kočáru rukou v bílé rukavičce a na hlavě měl vojenskou čepici s velikým „fedrpušem“, jak babička říkávala.

Pak vypukla První světová válka a babička vyprávěla, jak se v Praze víc a více začali objevovat váleční invalidé a stále narůstající počet žebráků, kteří prosili o kousek chleba. Válka monarchii vyčerpávala a navíc Uhersko neplnilo své zásobovací závazky vůči zbytku podunajského soustátí.

V té době moje babička dospívala a začala si uvědomovat souvislosti světa, jehož byla součástí. Zajímala se o dění kolem sebe a ani ne jako dvacetiletá začala schovávat noviny a zajímavé články. A tak jsem si já, po více než 50ti letech mohl s odstupem času doplňovat informace, které nám přes ideologické síto cedila tehdejší škola. Národní listy z října 1918 máme stále doma, stejně jako řadu novin z pozdějších let.

A tak jsem se z autentických zdrojů dozvídal o konci staleté monarchie a zrození zcela nového samostatného československého státu. Dozvídal jsem se o nadšení, které tuto dobu provázelo. Byla to doba plná očekávání, nadějí a velkolepých plánů do budoucna. Mnohé se také začaly slibně realizovat. Avšak mnohé z nich nikoli.

Bouřlivé nadšení ze vzniku nového státu, které bylo velmi upřímné v Čechách a na Moravě, mělo poněkud jiný charakter na Slovensku a v pohraničních oblastech, které byly obývané převážně německy hovořícím obyvatelstvem. Také tyto dva národy, spolu s Maďary na jižním Slovensku, Rusíny na Podkarpatské Rusi a Poláky na Těšínsku, se staly občany Československé republiky.

Československo prostě bylo mnohonárodnostním státem, aniž si to možná tehdy mnozí uvědomovali. A dovolím si říci, že jestli mladá republika převzala nějaké neblahé dědictví ze staré monarchie, byla to právě ne zcela dobře zvládnutá národnostní politika. Vzrůstající nacionalismus začal zatěžovat společenskou atmosféru již v druhé polovině 19. století. A to byla pouhá mírná předehra k výbuchu nacionalistických vášní, ke kterému došlo ve30. a40. letech, především díky politice Adolfa Hitlera v sousedním Německu. Právě nenávistná expanzivní politika tohoto muže přerušila po pouhých 20ti letech nadějeplný kontinuální vývoj mladého československého státu. A pozdější vývoj ukázal, že se v něm bohužel ani Slováci ani Němci, ale ani Maďaři a Poláci necítili tak úplně jako ve svém.

To už je ale zase jiné osmičkové výročí, na které dnes nechceme vzpomínat. I když - na druhou stranu - nelze oddělovat jedno od druhého, protože v dějinách spolu vše velmi úzce souvisí. Strašné válečné utrpení způsobilo vzájemný rozchod Čechů a jejich českých, moravských a slezských sousedů německého jazyka, po bezmála tisícovce let společných dějin. A po dalších 50ti letech se s námi rozhodli rozloučit i Slováci. Je to jen náhoda, je to snad dobře nebo se někde stala chyba?

Nad tím bychom měli přemýšlet každý sám. Každopádně si myslím, že o náhodu se rozhodně nejedná. V dějinách má vše své příčiny a následky. A následky dějinných otřesů první poloviny 20. století jsou vskutku nemalé. Dostáváme se z nich dodnes a ne zcela úspěšně se nám to vždy daří.

Každopádně dnes vzpomínáme 90tého výročí vzniku republiky v atmosféře svobody, hospodářské prosperity a bezpečí, alespoň pokud se našich sousedů týče. Po bezmála 85ti letech se již samostatné republiky Česká a Slovenská staly opět součástí širokého mnohonárodnostního celku – Evropské Unie.

Není to cesta zpět? Určitě není! V čase není cesta zpět možná. Ale rozhodně bychom neměli zapomínat na své dějinné zkušenosti. Neměli bychom zapomínat, že Evropa nikdy nebyla a ani nemůže být jiná než rozmanitá a mnohonárodnostní. To neznamená nechat rozplynout vlastní specifickou identitu v tomto multinacionálním moři. Znamená to snažit se budovat jednotu v mnohosti. Vždyť i Stvořitel miluje barevné louky plné různorodých květů. To jen člověk vysazuje monokultury, které sice rychle vyrostou, ale také rychle umírají.

Myslím si, že by bylo dobře prožívat 90. výročí založení samostatného československého státu s oprávněnou hrdostí na náš specifický přínos světu. Ale ne víc, než jako krásný kamínek vložený do srdce mozaiky společného evropského domu.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 26. 10. 2008