Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Historia magistra vitae

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Každý z měsíců v kalendářním roce obsahuje data, která připomínají události ze vzdálenější i nedávné historie. Na 8. květen připadá výroční den konce Druhé světové války v Evropě.

Druhá světová válka patří k nejhrůznějším zkušenostem celých lidských dějin. A to nejen počtem zavražděných, ale též metodou vyhlazování, které bylo organizováno státem za využití rozsáhlého byrokratického aparátu a moderních technických prostředků.

Budování rozsáhlé sítě nacistických táborů začíná již dávno před vlastním vypuknutím válečného konfliktu 21. března 1933, kdy byl založen koncentrační tábor v městečku Dachau, jako místo určené pro likvidaci osob nepohodlných novým nacistickým pánům, kteří se chopili vlády v Německu. Prvními vězni byli příslušníci německé opozice, kteří se nechtěli smířit s vládou nacionálního socialismu ve své zemi. Okolní svět k těmto skutečnostem, které předznamenávaly pozdější vývoj událostí, nepochopitelně a osudově mlčel.

Člověk by si řekl, že tato a mnoho dalších skutečností jsou známá fakta. Avšak ouha, není tomu tak. Ještě v době, kdy žijí přímí účastníci nacistických zločinů, se objevují lidé, kteří tyto skutečnosti zpochybňují nebo dokonce zcela popírají. Je to až neuvěřitelné, jak je něco takového možné? Ale protože to bohužel možné je, je třeba o to více stále znovu připomínat události, které se tak krutě vepsaly do tváře velké části světa.

Já jsem se narodil až bezmála dvě desítky let po válce, kterou řada mých blízkých příbuzných nepřežila. Celkem logicky jsem se tedy od dětství s tímto tématem v různých podobách setkával.

Jedna z těch podob byla silně ideologizovaná výuka dějin Druhé světové války, kterou nám předkládala škola, výrazně ovlivněná tehdy vládnoucí komunistickou ideologií. Takovýto účelový výklad dějin jsem díky své výchově odmítal a doplňoval jej samostudiem necenzurovaných rodinných archivů a svědectvím příbuzných, kteří nacistické řádění přežili.

Řada mých spolužáků však takovéto alternativní studijní zdroje neměla. Jejich reakcí tak bohužel mnohdy bylo, že účelově podávaný výklad našich dějin pouze zesměšňovali a s vaničkou tak mnohdy vylévali i dítě. Válečné filmy, na které jsme museli se školou povinně chodit, pocházející tehdy samozřejmě výhradně z dílny sovětských filmových producentů, byly předmětem ironických posměšků. Občasné návštěvy účastníků odboje či vojáků, kteří nasazovali ve válečných operacích své životy za naši svobodu, se tak stávaly pouze vítanou příležitostí jak se ulít z vyučování. Myslím, že i tyto dobově podmíněné skutečnosti hrají ne nepodstatnou roli při vnímání válečných událostí a témat s Druhou světovou válkou spojených u dnešní střední generace.

Za důvod k vážnému zamyšlení pokládám například i fakt, že až za velmi dlouhou dobu po skončení války byl teprve před pár lety na mirovickém hřbitově odhalen první památník se jmény obětí z nedalekého romského tábora Lety. Velkou část jmen tvoří malé děti. Z třiceti dětí narozených přímo v táboře nepřežilo žádné.

Odvaha podívat se pravdivě na události naší nedávné historie nepatří zrovna k silným stránkám naší společnosti. Jsem přesvědčen, že to je další faktor, který zde sehrává svou roli. Dokázat poctivě zpracovat svou vlastní historii je předpokladem k posunutí se někam dál. Pokud toho nebudeme schopni, neuzdravená vina bude stále bloudit tělem společnosti a infikovat ji. A to platí samozřejmě pro všechna těžká období, kterými jsme v nedávné historii prošli.

Jsme-li dnes ve světě i u nás stále častěji konfrontováni se vzrůstajícími neonacistickými tendencemi, je třeba poučit se v dějinách a nepodceňovat toto nebezpečí.

Za velmi riskantní pokládám v této souvislosti rovněž váhavé postoje řady evropských zemí vůči dění na Blízkém Východě, kde stát Izrael musí často osamoceně čelit tvrdým atakům teroristických skupin, které se těší podpoře bohatých ropných magnátů. A místo jasného stanoviska jsme mnohdy svědky kroků, podobajícím se až příliš úporné snaze některých politiků 30. let dvacátého století, kteří chtěli s demokraticky zvoleným německým vůdcem domluvit mír za každou cenu. Úvahy o tom, k jakým výsledkům tyto snahy vedly, jsou náplní celého tohoto příspěvku.

Historie je učitelkou života, praví jedno moudré přísloví. Snažme se proto význam tohoto přísloví dobře promyslet, abychom nemuseli nepochopenou historii znovu prožít.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 24. 4. 2008