Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Jak jsem se dozvěděl o revoluci v Rusku…

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Pojď sem Mařenko, ukážu ti Prahu. A strýc Alexandr vzal malou Mařenku do náručí, vyzdvihl ji vysoko nad hlavu a u okna jednoho ze žižkovských činžáků ukazoval drobnému děvčátku hlavní město tehdy ještě Království českého. To jsou jedny z nejranějších zážitků, na které si vzpomínám, když mi moje babička, narozená v roce 1899, vyprávěla o svém dětství.

Jak to tehdy bývalo, pocházela babička z rozvětvené rodiny, která držela pohromadě. Proto také každé druhé prázdniny přijížděl na návštěvu ke svým rodičům již zmíněný syn Alexandr, který žil v Rusku. Oženil se tam a působil jako profesor na gymnáziu v Petrohradě. Babička měla strýčka ráda a do vysokého věku na něho vzpomínala. Proto nejen ona, ale celá rodina se s narůstající starostí začala obávat, když po roce 1917 a ani po skončení Velké války strýc Alexandr na prázdniny nepřijel. Alexandrův bratr, můj pradědeček František, začal po svém zmizelém bratrovi pátrat. Nejprve beze stop. Až po několika letech, za pomoci Československého červeného kříže zjistil, že Alexandr, jeho žena i dva synové, byli vyvražděni bolševiky během komunistického puče, který vstoupil do našich dějepisů jako takzvaná Velká říjnová socialistická revoluce.

A tak jsem se o tomto dějinném zvratu dozvěděl po bezmála půlstoletí i já. Byla to první informace, kterou jsem v kruhu rodiny od své babičky o VŘSR získal. Dodnes si pamatuji, jak byla tato informace pro mně důležitá a jakou ideovou výbavu mi poskytla pro školní vyučování, kde jsme se tehdy dozvídali zcela jiný pohled na události, které následovaly po neslavném výstřelu z křižníku Aurora. Bolševici zavraždili milovaného strýčka mé babičky a jeho rodinu. Pod tímto zorným úhlem jsem pak vnímal celý výklad dějin, který se nám komunistická škola snažila nalít do hlavy. Uvědomil jsem si, jak důležitou roli hraje rodinná výchova při formování mladého člověka.

Vzpomněl jsem si pak na tuto událost, když jsem kdysi v osmdesátých letech zaslechl otázku malého chlapce, který zíral na scénu Ukřižování: Maminko, kdo to tomu pánovi udělal? V údivu jsem zůstal stát i já, když jsem slyšel odpověď jeho mladé maminky: To mu udělali jezuité, Fanoušku... Viděl jsem, jak silné a účinné bylo informační embargo, které tehdejší komunistický režim uvalil na mnohá témata, včetně duchovní a hodnotové dimenze života. Jistě, popírali bychom platnost pedagogických principů a zákonitostí, kdybychom si mysleli, že desítky let trvající systematické působení na mysl člověka nezanechá své stopy. Zanechalo a nemalé.

Na mnoha příkladech jsme si mohli ověřit, že oprava poničených fasád, či transformace ekonomiky je proces mnohem snazší a hlavně rychlejší, než rekonstrukce lidského nitra. Již dvacet let žijeme ve svobodné a demokratické společnosti. Praxe však ukazuje, že tato společnost může dobře fungovat jenom tehdy, jsou-li respektována určitá pravidla, která však mnohdy nevycházejí z výsledků většinového hlasování, ale jsou mnohem starší a zděděná po předchozích generacích.

Naprostá většina morálních a právních kodexů světa více či méně vychází z tisíce let starého biblického Desatera, které stručnou a jasnou formou radí, jak žít, aby "dobře nám bylo na zemi". Nezabiješ, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví proti svému bližnímu, nebudeš dychtit po jeho manželce ani po jeho majetku... To všechno jsou obecně známá doporučení, která kdybychom dokázali dodržovat, svět by byl lepší a žilo by se nám v něm určitě radostněji.

Ať už máme k biblickému poselství jakýkoli vztah, faktem zůstává, že má v sobě ohromnou vnitřní energii, díky níž dokázalo odolat tvrdé konkurenci časů a idejí. Toto poselství formovalo základy evropské kultury a civilizace. Stalo se kulturně-duchovním rámcem, který již před staletími vytvořil identitu Evropy. České země byly od nepaměti pevnou součástí takto vzniklého společenství. Právě neblahé následky bolševického převratu v Rusku a jeho pozdější expanze na západ, v souhře s dalšími nešťastnými událostmi evropských dějin dvacátého století, nás z tohoto přirozeného prostředí vytrhly. Dává nám opravdu hodně práce na narušenou dějinnou kontinuitu navázat a pokračovat směrem, který naši předkové vytýčili již před staletími. Jsem však přesvědčen, že je to práce smysluplná a navýsost potřebná.

Právě tváří v tvář výročím, jako je to dnešní, je dobré si uvědomit hodnotu svobody a znovu v sobě rozdmychat vůli a touhu nerezignovat před momentálními těžkostmi. Neváhejme tedy pokračovat v cestě po stopách identity své vlastní civilizace a kultury, ve světle idejí, které svou trvanlivost již mnohokrát prokázaly.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 7. 11. 2009