Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Jedno nekulaté výročí

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

V letošním osmičkovém roce mnoha kulatých výročí, jakoby zanikají data, která buclatou osmičku na svém konci nemají. Jedno z nich připadlo právě na včerejší den. 7. listopad roku 1917 poznamenal moderní dějiny tak výrazně, jako málokteré jiné datum. Ano, mám na mysli bolševický puč v Rusku, který byl u nás po léta prezentován jako Velká říjnová socialistická revoluce.

Můžeme bez nadsázky říci, že tehdejší události v Rusku vykloubily kontinuální běh evropských i světových dějin. K bolševickému puči by možná nedošlo, kdyby Evropu nevyčerpávala 1. světová válka. Staleté evropské monarchie se otřásaly ve svých základech a řada z nich válečné otřesy nepřežila.

Mezi prvními se zhroutilo právě Rusko. Tragický konec carské rodiny předznamenal pak tragické pokračování likvidace ruské společnosti a její přerod v nemilosrdnou despocii zahalenou do marxistických hesel. Nechci se v tomto příspěvku zabývat konkrétní podobou leninského, stalinského, brežněvovského a jakéhokoli dalšího vydání sovětského socialismu. Na to doporučuji četbu například Jednoho dne Ivana Děnisoviče nebo Souostroví Gulag od nedávno zesnulého Alexandra Solženicyna.

To, co mě neustále znepokojuje, je skutečnost, že ideje, které prokázaly svoji nefunkčnost všude tam, kdekoli se jejich nositelé dostali k moci, jsou stále přítomné i v naší současnosti. Bezmála dvacet let po zhroucení komunistických režimů v Evropě již nestačí argumentovat pouze vším tím zlem, které totalitní režim napáchal. Tím neříkám, že není správné historická fakta připomínat. Právě naopak. Je třeba připomínat všechno to bezpráví a utrpení, které vyznavači komunistických myšlenek po světě šířili. Ale pouze to zjevně nestačí.

Jsem přesvědčen, že dnes je třeba komunismus překonat silou argumentů a soubojem idejí a myšlenek v demokratické soutěži, kterou naše současnost nabízí. Když se ohlédneme do historie, ale i do dnešních dní, vidíme, že živná půda pro šíření komunistických idejí je všude tam, kde jsou lidé nespokojení a chtějí změnu. Vyznavači bolševického učení jsou často lidé neschopní převzít odpovědnost za vlastní život do svých rukou. Touží po silné straně, která by jim ukazovala cestu, říkala, kam smějí a kde je již zakázané pásmo.

Skutečnou alternativou k těmto postojům je schopnost prožívat a uskutečňovat svoji svobodu. Dobře si vzpomínám, jak těžce jsem nesl, když jsem na svých toulkách Šumavou hleděl do dáli na rozložité střechy bavorských chalup uprostřed upravených políček. Hleděl jsem na ně však přes oka plotu z ostnatého drátu, který pohrobci bolševických ideálů natáhli kolem naší hranice se západním, tedy se svobodným světem.

Uvědomoval jsem si nesmyslnost rozděleného světa. Vnímal jsem perverzitu toho, že se střílí po lidech, kteří se rozhodli, že už déle nechtějí žít za plotem obrovské věznice ráje proletariátu. Naslouchal jsem hlasu zvonů, který se jako motýl s lehkostí nesl přes drátěné a betonové zátarasy z věžiček nedalekých kostelíků, které měly to štěstí, že stály na té správné – tedy svobodné straně společné hranice. Ty, které stály o trochu víc na východ, postihl většinou smutný osud a místo stříbrného hlasu zvonů se z nich ozývaly výbuchy munice, které památné stavby - mnohdy po staletích - posílaly k zemi a měnily v hromady žalujících trosek kamenů a ohořelých trámů.

Za pár dní tomu bude již 19 let, kdy byla v Římě zařazena mezi světce česká princezna Anežka Přemyslovna. Jako příklad a vzor lidských ctností. Jedna stará středověká legenda říká, že tehdy se do české země vrátí dobré časy, až ostatky Anežky Přemyslovny nalezeny budou. Nalezení ostatků bylo v té době synonymem pro svatořečení, protože dokládaly, že svatořečená osoba opravdu existovala.

Je to jen náhoda nebo splněné proroctví, že pouhých pět dnů po Anežčině kanonizaci padl v její pozemské vlasti režim, který nás po čtyři desetiletí svíral obručemi nenávisti a zloby? Každopádně se tehdy hodně mluvilo o „Anežském zázraku“, vzpomínáte?

Myslím, že by bylo dobře si občas vzpomenout, že pravda a láska skutečně vítězí nad lží a nenávistí. A pokud tomu i opravdu uvěříme, můžeme začít měnit svět. Ne hned ten celý, široširý. Stačí ten náš, ve kterém se každý den pohybujeme. Jedna židovská moudrost říká, že, kdo zachrání jednoho člověka, zachránil celý svět. Myslím, že to platí i v přeneseném smyslu, že, kdo pomohl k úsměvu jedinému člověku, pomohl celý svět rozjasnit.

To je možná konkrétní návod, jak čelit blbé náladě a tím i šíření podhoubí, z kterého kdysi vyrostly osudné výstřely z lodi Aurora, které tak neblaze poznamenaly svět.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 8. 11. 2008