Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Květnová výročí stále živá

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Na začátku měsíce května si připomínáme výročí a události, jejichž význam široce překračuje hranice geografické i časové. Mám na mysli jednak ukončení Druhé světové války v Evropě v roce 1945, jednak páté výročí, kdy Česká republika spolu s dalšími kandidátskými zeměmi vstoupila do Evropské unie. Obě tyto události spolu totiž úzce souvisejí.

Myšlenka sjednocení Evropy výrazně zintenzivněla právě po létech válečných útrap, kdy si představitelé několika evropských národů uvědomili, že není možné se stále točit v kruhu nenávisti a revanše. Je třeba naopak budovat pevné vzájemné mezinárodní vazby, které minimalizují nebo zcela vyloučí možnost nového vypuknutí válečného konfliktu na starém kontinentě. V době, kdy Evropu nemilosrdně rozdělovala železná opona, bylo možno tyto inetgrační snahy úspěšně rozvíjet pouze v její svobodné západní části. Avšak po zhroucení komunistických režimů na sklonku osmdesátých let minulého století začala Evropa dýchat oběma svými plícemi, jak to kdysi předpověděl nezapomenutelný papež Jan Pavel II.

Polský papež předpovídal od počátku svého pontifikátu rozšíření Evropské unie v rozsahu, který je dán historicky i geograficky. V jednom ze svých zásadních projevů v Evropském parlamentu v roce 1988 řekl, že národy za železnou oponou k Evropě patří a tvoří cosi jako její druhou plíci. Častokrát zdůrazňoval křesťanskou identitu Evropy, která už mnohokrát prokázala svou plodnost a schopnost měnit společnost. To nakonec nejlépe dokumentuje i sama myšlenka vybudovat sjednocenou Evropu, u jejíž kolébky stáli tři významní politici, jejichž křesťanská motivace pro nový začátek života v Evropě po Druhé světové válce je všeobecně známá – Konrad Adenauer, Robert Schuman a Alcide De Gasperi. V základech tohoto rozsáhlého sjednocovacího projektu jsou tedy hodnoty, ze kterých Evropa vyrostla a žije zhruba patnáct set let. Zvláště pár posledních desetiletí evropského integračního procesu ukazuje, že Evropu nelze sjednotit také bez tohoto duchovního základu.

Abychom totiž dokázali definovat a mobilizovat své integrační síly, potřebujeme se rozpomenout na své kořeny. Pokud by byl jejich duchovní a křesťanský základ zatlačen na okraj, pak by to bylo popřením veškerého dědictví naší minulosti. I u počátků české státnosti máme osobnosti, které si význam duchovních hodnot pro život státu dobře uvědomovaly. Na předním místě k nim patří naši národní světci kníže Václav a pražský biskup Vojtěch. Vojtěch Slavníkovec usiloval už před tisíci léty ve spolupráci se svým císařským přítelem Otou III. o vytvoření sjednocené Evropy na křesťanských základech. Český král a císař Karel IV. usiloval vytvořit z Prahy srdce Evropy, kde by v nově založené katedrále byli korunováni evropští císařové. Úsilí Jiřího z Poděbrad o mír v Evropě a nastolení dobrých vzájemných vztahů mezi národy je všeobecně známé. To je jen několik připomínek našeho specifického vkladu do společné Evropy v minulosti.

Velmi často je dnes kladena otázka, co členství v Evropské unii vlastně přináší? A za ní hned druhá: jaký je náš vliv v Evropské unii? Brzy budou volby do Evropského parlamentu. Měli bychom volit takové kandidáty, kteří by perspektivní vize pomáhali uskutečňovat. Někdo si může myslet, že proti trendu dnešní doby, veřejného mínění, a stylu politického života nemá obyčejný člověk šanci.

Jsem však přesvědčen, že šanci máme a velikou. Už jen sám fakt, že můžeme přistupovat ke svobodným demokratickým volbám je oprávněným důvodem k optimismu. Po dvaceti letech se nám to už možná jeví jako samozřejmost, ale tak tomu není. O tom by mohli vyprávět mnozí pamětníci z dob před listopadem 1989. A nemusíme ani zabíhat do historie. I dnes existuje na světě celá řada zemí, kde svobodné volby patří stále ještě do říše snů a nesplněných přání.

Často nejsme spokojeni s lidmi, kteří zastávají funkce na špici společenského života. Ale dnes to jsou opravdu lidé, kteří vzešli z výsledků svobodných voleb. Nikdo nám politické představitele nedosazuje zvenčí. A i do budoucna budeme mít takové zástupce, jaké si sami zvolíme. To je apel na naši zodpovědnost, abychom volili uvážlivě, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A nejsme-li spokojeni se stávající garniturou, máme možnost dát prostor mladým lidem. Těm, kteří vyrostli již ve svobodných poměrech, kteří nabírali cenné zkušenosti v zahraničí a jsou připraveni dát je k dispozici nejen ve prospěch České republiky, ale jejím prostřednictvím i ve prospěch celé Evropské unie.

Jedním z cenných plodů poválečného sbližování našeho kontinentu je právě Evropa bez válek a ozbrojených konfliktů, bohužel s výjimkou Balkánu. Málokteré generaci našich předků bylo dáno prožít tolik let v míru. Právě ochota a schopnost poučit se z chyb a neopakovat je, je jedním z předpokladů, jak začít jinak. Dosavadní úspěchy evropské integrace jsou výmluvným argumentem, proč pokračovat dál v nastoupené cestě.

Celková proměna života společnosti je samozřejmě podstatně složitější, než jen politicko-ekonomická transformace. Závisí právě především na postojích a hodnotách lidí, které nelze od základu změnit z jednoho dne na druhý – ba ani během jednoho desetiletí ne. Právě přerod lidí z potlačených, znesvéprávněných, kontrolovaných a po dlouhých desetiletích nacistické a poté  komunistické nadvlády indoktrinovaných poddaných v samostatné občany, kteří jsou ochotní se nasadit, jsou solidární a aktivní, je klíčem k rozvoji občanské společnosti.

Květnová výročí a jejich výmluvná svědectví by tedy mohla pro nás být novou vzpruhou k tomu, abychom nerezignovali. Možná, že stojíme před novou etapou cesty, kterou by bylo velká škoda promarnit, protože osudy naše jsou skutečně v našich rukou.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 4. 5. 2009