Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Mezinárodní Den Holocaustu

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Na každý měsíc v roce připadají data, připomínající nějakou událost ze vzdálenější i nedávné historie. 27. leden je Dnem památky obětí Holocaustu, což je výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim.

Holocaust - pronásledování a genocida Židů, Rómů a dalších skupin, jež nacisté považovali za méněcenné - patří k nejhrůznějším zkušenostem celých lidských dějin. A to nejen počtem zavražděných, ale též metodou vyhlazování, které bylo organizováno státem za využití rozsáhlého byrokratického aparátu a moderních technických prostředků. Po dobu pěti let tábor Osvětim vyvolával pocit strachu mezi obyvatelstvem zemí okupovaných nacisty za Druhé světové války. Byl vybudován v roce 1940. Původně měl sloužit jako nástroj teroru a vyhlazování příslušníků polského národa. Časem sem začali nacisté posílat lidi z celé Evropy, zejména Židy, Rómy a válečné zajatce. Mezi vězni byla rovněž celá řada Čechů, Jihoslovanů, Francouzů, Rakušanů, Němců a dalších národností. Od léta roku 1941, poté co Hitler vyzval ke konečnému řešení židovské otázky, se z Osvětimi stal vyhlazovací tábor, do něhož začaly proudit transporty Židů z Německa a dalších zemí.

Koncentrační tábor čítal nejprve 28 poschoďových budov a průměrný početní stav vězňů kolísal mezi 13 a 16 tisíci a v roce 1942 dokonce přesáhl 20 tisíc. Souběžně se zvyšováním počtu vězňů se rozšiřovalo také okolí tábora. V roce 1941 byla v nedaleké obci Březinka zahájena výstavba druhého tábora s více než třemi sty baráky. V letech 1942 - 44 vzniklo asi 40 poboček kmenového tábora, umístěných hlavně poblíž hutí, dolů a továren, v nichž byli vězni využíváni jako otrocké pracovní síly. Počet všech vězňů a vězenkyň dosáhl v srpnu 1944 asi jednoho sta tisíc osob. Denně do tábora přicházelo kolem sedmi set nových vězňů. Celkový počet lidí, kteří těmito místy hrůzy prošli, se odhaduje až na dva miliony.

Kromě strašlivého zacházení s vězni byl pro tábor pohromou i nedostatek vody, katastrofální hygienické podmínky a obrovské množství potkanů a cizopasného hmyzu. Na území Březinky vybudovali nacisté většinu vyhlazovacích zařízení, tedy krematoria s plynovými komorami, spalovací jámy a hranice. Dodnes se zde nalézá železniční rampa, kam přijížděla většina vlaků se Židy deportovanými z různých zemí, a na níž probíhala pověstná selekce vězňů, kterou prováděl vězeňský lékař Josef Mengele se svými pomocníky.

Když byl 27. ledna 1945 osvětimský tábor osvobozen, bylo zde ještě 7 tisíc lidí, kteří útrapy svého věznění přežili. Právě díky jejich svědectví a svědectví přeživších vězňů dalších koncentračních táborů bylo možno poskládat hrůznou mozaiku života v těchto místech poznamenaných lidskou krutostí, nenávistí a zlem.

Měl jsem od dětství možnost od svého strýce a tety, kteří Osvětim přežili, slyšet vyprávění o životě na místech podobajících se Dantově představě pekla. U těchto dvou blízkých lidí jsem prvně uviděl vytetovaná vězeňská čísla na paži. Vnímal jsem je jako silné memento varující před degradací lidské osoby na pouhé číslo a otrockou sílu. Uvědomil jsem si však také, že i v extrémních podmínkách si člověk může zachovat svou vlastní důstojnost a nenechat své srdce infikovat okolním zlem. Mezi lidi, kteří takovýto přístup k životu měli, patří i dva oficiálně kanonizovaní světci, Terezie Benedikta od Kříže, civilním jménem Edita Steinová a minoritský kněz a misionář Maxmilián Kolbe.

Edita Steinová se narodila roku 1891 jako dcera židovských rodičů ve Vratislavi. Při studiu filosofie se přiblížila ke křesťanské víře, roku 1922 byla pokřtěna a v roce 1933 se v Kolíně nad Rýnem stává karmelitkou. Roku 1938 přijaly Editu do svého konventu sestry v holandském Echtu, aby se pokusily ji uchránit před řáděním německých nacistů. Avšak i tam byla 2. července 1942 zatčena gestapem a odvezena do koncentračního tábora v Osvětimi a pravděpodobně týden nato usmrcena v plynové komoře. Papež Jan Pavel II.  Editu Steinovou roku 1998 svatořečil.

Další osvětimský vězeň, kapucín Maxmilián Kolbe, se narodil roku 1894 v městečku Zduňska Wola v Polsku. Roku 1918 byl v Římě vysvěcen na kněze, vrací se do Polska, kde zakládá mariánské sdružení a křesťanské tiskové centrum Niepokalanów. V letech 1930-36 působil jako misionář v Japonsku. V roce 1941 je již po druhé uvězněn a dopraven do koncentračního tábora. Tam nabídl svůj život výměnou za k smrti odsouzeného spoluvězně a po třítýdenním mučení hladem byl 14. srpna 1941 v Osvětimi usmrcen fenolovou injekcí. Za svatého jej papež Jan Pavel II. prohlásil roku 1982.

Právě takoví lidé jsou morálními vzory, po nichž je v dnešním světě veliká poptávka. Musíme pečovat o to, aby jejich svědectví opravdové velikosti lidského srdce a ducha neupadla v zapomenutí. Historická fakta ukazují, že se mnozí lidé nedali strhnout nepříznivým duchem doby, v níž žili. Byli si vědomi svého poslání tou měrou, že se nezastavili ani před mučednickou smrtí, pokud si to extrémní okolnosti žádaly.

Přejme si, aby byl jejich příklad nejen trvalým varováním před mocí zloby a nenávisti, ale i vzpruhou pro vytváření kvalitních vztahů mezi lidmi a národy současného světa.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 10. 1. 2012