Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Ohlédnutí za jedním nekulatým výročím

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Opět začala škola. Nejen prvňáčci, kteří vstupují do zcela nové fáze života, ale i všichni školáci a středoškolští studenti se budou muset i se svými učiteli co nejrychleji přeorientovat z prázdninového do pracovního režimu. Začátek školního roku však u nás již tradičně patří ke koloritu pozdního léta a klidný, běžný přestup z prázdnin do školy je známkou normálního běhu života.

Nový školní rok před 42 lety začínal ve zcela jiné atmosféře, rozjitřené krátce po okupaci Československa vojsky Varšavského paktu. Byl jsem tehdy sice ještě malé dítě, ale události, které následovaly po 21. srpnu 1968 se mi vryly hluboko do povědomí. Vzpomínám si, že ještě dlouho po okupaci jsem se v noci ve strachu vzbouzel a zdálo se mi, že na mě jedou tanky. Hlavně děl okupačních armád jsem ještě dlouhou dobu vídal výhružně trčet z lesa za Českými Budějovicemi, kde jsem tehdy žil.

Vzpomínám si na dunění pásů tanků a obrněných transportérů, které projížděly kolem domu u velké křižovatky, u které stál náš dům. Vzpomínám si na protestní hladovku, kterou drželi studenti ve vypuštěné Samsonově kašně na budějovickém náměstí. Dobře si pamatuji na množství hesel, která se začala objevovat na fasádách domů, na protestsongy Karla Kryla i na hlášení Československého rozhlasu, že vojska zemí Varšavské smlouvy vstoupila na území naší země - bez vědomí naší vlády.

Ano, i toto byly události, které velmi silně spoluutvářely můj život a pozdější názory na svět i společnost. Jako malé dítě jsem toho kolem sebe viděl mnoho. Ale bylo toho také mnoho, co jsem neviděl, nevěděl a ani vědět nemohl. Nevěděl jsem například, že krátce po zahájení nového školního roku, 8. září 1968, se na varšavském Stadionu Desetiletí zapálil na protest proti spoluúčasti polské armády při okupaci Československa polský občan Ryszard Siwiec. Bezmála šedesátiletý Siwiec se na svůj čin velmi pečlivě připravil. Rozhodl se zúčastnit velké oslavy dožínek, které se na Stadionu Desetiletí konaly za přítomnosti nejvyššího vedení komunistického Polska a zhruba sta tisíce diváků. Polil se hořlavinou a zapálil. Ryszard Siwiec utrpěl vážné popáleniny na více než 80 procentech těla a čtyři dny po převozu do nemocnice zemřel. Až do své smrti byl nepřetržitě hlídán příslušníky polské komunistické státní bezpečnosti, která se všemožně snažila jeho čin utajit.

Trvalo dlouho, než se o Siwiecově činu dozvěděl svět. Musel nejprve bolestně zemřít, prakticky upadnout do zapomnění, aby jeho setba nakonec vydala plody. Plody trvalé a výmluvné. Ryszard Siwiec se rozhodl předčasně zemřít proto, že zůstal věrný principům a ideálům, kterým věřil a které svým životem vyznával. Je příkladem lidské schopnosti nadřadit hodnoty pravdy, svobody a spravedlnosti, krátkodobým pragmatickým zájmům. Svou smrtí však neodešel z dějinné paměti. Naopak, stal se planoucím trvalým svědectvím a obžalobou totality, která chtěla ukrást člověku jedinečný dar svobody. Postavil se do čestného zástupu mučednic a mučedníků všech generací, kteří svým životem dosvědčují, že sémě musí mnohdy nejprve padnout do země a zahynout, aby mohlo přinést své trvalé plody.

20. srpna letošního roku,v předvečer 42. výročí srpnové okupace z roku 1968, byl v Praze na Žižkově, v ulici, která nese Siwiecovo jméno, odhalen obelisk, jehož autorem je známý polský výtvarník Marek Moderau. Je to nesporně velmi vhodný způsob, kterým chceme uctít památku jedné z významných osobností novodobých dějin, Ryszarda Siwiece, který se stal živou pochodní neutuchající touhy člověka po pravdě a svobodě.

I toto je jeden z mnoha kamínků, ze kterých se skládá mozaika roku 1968 a jeho výročí. Je jistě dobře si taková výročí připomínat, abychom si mohli lépe vážit daru svobody, ve které můžeme dnes žít.

I v těchto dnech tedy začíná další školní rok a rozbíhá se i nový rok pracovní. Prázdniny se brzy stanou pouhou vzpomínkou, jako je tomu ostatně se všemi událostmi časů minulých. Ale stejně tak, jako se snažíme uchovat si vzpomínky na hezké zážitky a zajímavá místa, která jsme o dovolené navštívili, měla by si celá společnost uchovat svou vlastní historickou paměť. Je to důležité proto, abychom nezapomínali na děje, které určovaly další směřování naší země. Znát a rozumět vlastní historii je předpokladem k tomu, abychom pochopili i řadu dějů a souvislostí ze současnosti, kterou spoluutváříme a jejíž jsme součástí.

Vzdělávání je jistě především jedním ze základních poslání školy. Avšak, pokud nebude škola propojena s rodinou, nebude výsledný efekt nikdy takový, jako když se rodina a škola doplňují. Mělo by být naším zájmem, aby nastupující generace měla přístup k co nejlepšímu vzdělání. Aby znala historii své země, evropských sousedů i důležitých spojenců na jiných kontinentech. Je dobře, že tradice kvalitní vzdělanosti má u nás již své hluboké staleté kořeny. Máme rozhodně na co navazovat a co dále rozvíjet.

Můžeme si tedy do začátku nového školního a pracovního roku přát, aby historie skutečně byla učitelkou života a my byli jejími pozornými žáky.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 25. 8. 2010 (k vysílání 4. 9. 2010)