Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Poděkování po třiceti letech

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Národní divadlo v Praze zažije dne 21. června odpoledne zajímavou událost. Bude se zde konat celostátní kolo Ceny Ď. Název Ceny Ď, která existuje již od roku 2000, je odvozen od slova děkuji a jejím hlavním cílem je poděkování lidem, kteří se nezištným způsobem zasazují o zlepšení života v naší společnosti. Nejedná se o tzv. mediální celebrity, ale o zcela běžné lidi, kteří pomáhají potřebným, podporují charitativní či kulturní aktivity, starají se o památky nebo třeba zajišťují, aby zvon v kostelní věži pravidelně ohlašoval poledne i klekání.

Nominovat mohou např. divadla, zoologické zahrady, nadace, charitativní a kulturní organizace, nemocnice, dětské domovy či domovy pro seniory, ale i jednotlivci nebo obce. Všechny nominace jsou nejprve zařazeny do krajských kol a vyvrcholením je pak kolo celostátní. V porotě zasedají spisovatelé, hudebníci, lékaři, duchovní a vůbec lidé, kterým jde o zlepšování prostředí a věcí kolem nás.

Zúčastnil jsem se pražského kola, které se konalo o posledním květnovém víkendu v zoologické zahradě v Tróji. Vítězem pražské Ceny Ď se stal zedník, který počátkem osmdesátých let minulého století opravoval se svým kamarádem na Šumavě kapličky a boží muka. Na první pohled by se mohlo zdát, že to je aktivita sice bohulibá, ale celkem přirozená a nijak mimořádná. Převyprávím vám proto příběh, který nás přenese do oné doby raných 80. let a uvidíme, že si vyznamenaný zedník, říkejme mu třeba Jindřich, cenu opravdu zaslouží.

Několikastěnné zátarasy z ostnatého drátu, protitankové železné ježky, všudypřítomné oko kamery, uhrabaný písek, signální lanko tažené vegetací kolem cesty, strážní věže s po zuby ozbrojenými vojáky. To není scéna z historického filmu z koncentračního tábora z II. světové války, to je reálný obraz naší jihozápadní hranice až do listopadových dnů roku 1989. Zhruba takto vypadala linie pohraničního pásma, které oddělovalo ostře sledovaný prostor od bezprostřední hranice s Rakouskem na jihu a s Bavorskem na západě naší země. Jakýkoli pohyb i jen po vnější linii tohoto tzv. pohraničního pásma neušel pozornosti tehdejších obránců západní hranice socialismu. Vstup do vnitřního prostoru byl umožněn jen několika málo vyvoleným.

Než železná opona nemilosrdně rozdělila svět, pohraničí takto smutně nevypadalo. V těsné blízkosti zemské hranice byly často živé prosperující vesnice se svými chaloupkami, kostelíky, kapličkami, hřbitůvky i hospůdkami. Mnoho z těchto obcí bylo v 50. letech srovnáno se zemí, kostelíky vyházené do povětří, hřbitůvky zpustošené, lidé vyhnáni ze svých domovů.

Některé stavbičky však přesto přežily barbarskou dobu kulturní revoluce a již svou pouhou existencí hovořily o hodnotách, které nejsou založené na násilí a ostnatých drátech. Pan Jindřich na Šumavu rád jezdil a rozhodl se, že alespoň některé z těchto mlčenlivých svědků lepších zašlých časů zachrání pro příští generace. Z vlastních prostředků si opatřoval potřebný stavební materiál, nářadí a s radostí věnoval svůj volný čas rekonstrukci několika křížků, božích muk, jedné vesnické a jedné lesní kaple.

Místo uznání a pomoci se mu dostalo výsměchu některých místních pokrokářů a jednou musel hledět dokonce do hlavně namířeného samopalu příslušníků Pohraniční stráže, kteří se ho snažili obvinit, že zakládá mrtvou schránku. Jindy přišel k objektu, který začal opravovat a kamenný sloupek s kapličkou na vrchu nalezl sražený do příkopu nebo již opravený křížek byl zcela odvezen neznámo kam. Jindy zase, v romantické dřevěné kapli skryté hluboko v šumavských lesích, byl navštíven příslušníkem vojenské kontrarozvědky v civilu s pistolí v ruce, který jej nevybíravě vykázal z posvátného místa a zahnal do náruče již čekajících pohraničníků se samopaly v rukou. Při příští návštěvě našel Jindřich lesní kapli s rozvalenými stěnami, zdemolovaným oltářem, strženou kazatelnou a rozlámaným křížem ležícím mezi troskami na zemi.

V téže době, jen pouhých pár kilometrů odtud vzdušnou čarou, pod vrcholem Třístoličníka, ovšem již na bavorské straně lesa, stavěli bývalí krajané kamennou kapličku největšímu synu Šumavy, prachatickému rodákovi a filadelfskému biskupovi Janu Nepomuku Neumannovi, který byl roku 1977 v Římě svatořečen. Právě tam Jindřich hleděl, když byl vyšetřován pod hlavní samopalu a snil o svobodném světě, do něhož směl zatím nahlížet jen z okolních šumavských vrcholů.

Doba se změnila, pohraničníky a rádoby pokrokáře odvál čas, kapličky a křížky, které nakonec přežily, se staly ozdobou památkových rezervací. Železnou oponu vystřídaly cyklostezky a kdysi opuštěné oblasti lákají přírodu-milovné návštěvníky k ozdravenému spočinutí v osvěžujícím stínu lesních velikánů. A lidem, díky nimž přežilo i pár stavbiček odsouzených bývalou mocí k zániku, oprávněně patří náš dík. Tím, že se nenechali zastrašit a i ve vykloubených poměrech komunistických pořádků nepřestali uvažovat jako normálně smýšlející lidé, přispěli k uchování kulturního dědictví našich předků. Každá zachovalá kaplička nebo křížek hovoří o hodnotách, které vyznávali jejich stavitelé, o hodnotách, jejichž trvanlivost prověřil čas. Zaposlouchejme se do jejich vyprávění a možná získáme i inspiraci pro svůj vlastní život v našich dnech.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 15. 6. 2012