Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Poprázdninové přemítání o dobru a zlu

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Máme první víkend nového pracovního roku. Intenzivnější rytmus se pomalu rozbíhá. Prázdninové měsíce bývají někdy nazývány „okurkovou sezónou“. Tento výraz znamená, že se tempo poněkud zklidní a hlavní události, které hýbou životem společnosti, vypuknou opět právě začátkem nového pracovního a školního roku.

Ale není tomu vždycky tak. Vzpomeňme jen na děsivé zážitky před 6 lety, kdy v druhé dekádě srpna značnou část Čech postihly ničivé povodně. Obdobně tomu bylo na Moravě na počátku prázdnin roku 1997.

Srpen 1968 se také zapsal nesmazatelným černým písmem do novodobých dějin naší země. Pamětníci si jistě dobře vzpomínají na osudnou noc z 20. na 21. srpen, kdy tehdejší Československo obsadily jednotky armád dnes již naštěstí neexistujícího Varšavského paktu, který po dlouhá desetiletí znamenal ohrožení míru v Evropě i ve světě. Období, které pak u nás následovalo, vstoupilo do historické paměti jako doba normalizace. Rozpuk života občanské společnosti opět zamrzl a nastala doba nového pronásledování, šikanování a masového exilu přes západní hranici socialismu, který se tehdy zdál tak neporazitelný.

A 11. září roku 2001 se záběry narážejících letadel plných civilistů a bortících se dvojčat na newyorském Manhattanu máme jistě v živé paměti všichni.

Tyto události jsou sice už historií. Rozhodně bychom však na ně neměli zapomínat. Jedno známé úsloví říká, že historie je učitelkou života. A nesporně tomu tak je. Události, jako jsou např. ty z 11. září roku 2001, nám staví před oči jednu z nejpalčivějších otázek současnosti. Totiž způsob, jakým máme čelit zlu. Už si pomalu zvykáme na zprávy sdělovacích prostředků, které tak často přinášejí informace o stále nových výhružkách teroristů, kteří chtějí zasáhnout tu či onu světovou metropoli.

Od osudných prázdnin osmašedesát se pro naši republiku změnilo mnohé. Jsme členy širokého společenství evropských národů – Evropské unie. Poprvé v dějinách máme za svými hranicemi pouze spojence sdružené ve stejné vojenské alianci NATO a neutrální Rakousko, které má s touto aliancí přátelské vztahy. To jsou skutečnosti, které dávají oprávněnou naději do budoucnosti.

Na druhou stranu by nás ale tyto pozitivní skutečnosti neměly vést k nečinnosti a nezájmu o vlastní bezpečnost. V posledních letech, zvláště po skončení studené války, se terorismus přeměnil ve vysoce rozvinutou síť založenou na politické, technické a ekonomické spolupráci přesahující hranice států a pronikající do celého světa. Jedná se o opravdové organizace, často vybavené obrovskými finančními zdroji, které používají své vlastní stoupence jako zbraně vrhané mezi bezbranné a nic netušící lidi, a tak šokujícím způsobem ukazují, že se řídí instinktem zabíjet.

Existuje proto legitimní právo na obranu proti terorismu. Odpovědnost nese vždy jednotlivec. Nelze ji rozšiřovat na národy, etnika, náboženství, k nimž teroristé náleží. Součástí mezinárodní spolupráce v boji proti teroristickým aktivitám by proto mělo být také mimořádné úsilí v oblasti politiky, diplomacie a ekonomiky, zaměřené na odvážné a odhodlané řešení situací, které by mohly být počátkem teroristických plánů.

Nezapomenutelný papež Jan Pavel II. na Nový rok 2002 k tomuto tématu řekl: „Kdo zabíjí teroristickým útokem, pohrdá lidstvem, chová postoj zoufalství vůči životu a budoucnosti: v takové perspektivě lze nenávidět a ničit všechno. Terorista má za to, že pravda, v niž věří, nebo prožité utrpení je natolik absolutní, že jej opravňuje i k ničení nevinných lidských životů. Tehdy je fanatismus plodem fanatického fundamentalismu, který se rodí z přesvědčení, že zcela vlastní pravdu a může si ode všech vynucovat její přijetí. Avšak i kdyby člověk dosáhl pravdy, čehož je vždy schopen jen nedokonalým způsobem, nikdy ji nemůže vnucovat. Respektování svědomí druhého člověka, v němž se odráží obraz samotného Boha, dovoluje pouze pravdu předložit, a na druhém člověku je, aby ji zodpovědně přijal. Dělat si nárok na násilné vnucování toho, co je považováno za pravdu, znamená porušovat lidskou důstojnost. Prohlásit se za teroristu ve jménu Božím, páchat ve jménu Božím násilí na člověku je profanací náboženství.“

To jsou zásadní slova, která bychom neměli přeslechnout, když hledáme odpovědi na nelehké otázky, před které nás současný svět staví. Je to rozhodně výzva i pro nás Evropany, kteří jsme dědici idejí a hodnot, z nichž euroatlantická společnost vyrůstá. Je i naší odpovědností, aby pojmy jako „křesťanská Evropa“ a „křesťanská civilizace“ nezůstaly jen prázdnými hesly na stránkách dějepisů budoucích generací.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 5. 8. 2008 (na 6. 9. 2008)