Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Půst 2008

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Čas krátce před půlnocí určitě není vhodnou dobou pro nějaké složité filosofické úvahy, ale na druhou stranu je to zajímavá doba přelomu. Jeden den končí a rodí se druhý. Vlastně stále prožíváme nějakou formu zániku a vzniku. Něco končí a něco jiného začíná. Před pár týdny nám doma zářily vánoční stromečky, pod nimiž jsme si se svými nejbližšími vzájemně dělali radost. Pak se starý rok s hranatou sedmičkou na konci letopočtu přerodil v rok nový, s buclatou osmičkou. Co nám asi přinese? Říkali jsme si.

Teď už to trošíčku víme, jeho práh jsme překročili. Světla přibývá, den se viditelně prodlužuje. Světlo je symbolem naděje, rozhání temnoty beznadějných nocí. Jak jen ty dokáží být dlouhé a bezútěšné, když se někdy převalujeme na posteli a nemůžeme spát.

Ale, jaký je to na druhé straně velký dar, můžeme-li se jít za chvíli natáhnout a alespoň na pár hodin si dopřát zaslouženého odpočinku. Ráno moudřejší večera, říká jedno staré přísloví. I když nás třeba zítra čeká nějaké důležité rozhodnutí nebo nepříjemné jednání, určitě potěší říci si, že si ještě před tím můžeme odpočinout a vyspat se na to. A oni opravdu kolikrát ráno vypadají věci veseleji než večer nebo v noci.

A ještě jednu zajímavou zkušenost jsem udělal. V každém dni, i v tom sebenáročnějším, se dají najít takové oázy v poušti. Jsou třeba úplně maličké, ale mně moc pomáhá, když se do nich třeba jen na malou chviličku schovám. Stačí mi třeba pár vteřin v autobuse, nebo na cestě, když si vzpomenu na nějaké hezké setkání, na milé slovo, úsměv, na nějakou krajinu, ve které je mi dobře. Nebo si uvědomím, že je někde někdo, kdo mě má rád a koho mám rád já…

To jsou možná na první pohled všední věci, ale moc důležité. Vzpruží člověka, když potřebuje posilu. Alespoň jsem o tom díky své vlastní zkušenosti přesvědčen. Každý den přinese něco, za co je možné v srdci upřímně poděkovat. Myslím si, že je docela fajn si na to takhle před půlnocí vzpomenout.

Žádný den není jen suchopár, vždycky se v něm najde něco hezkého. Je to jen potřeba umět zahlédnout a nebát se si to i užít. A pokud jsme dnes nestihli se na někoho usmát, někoho potěšit, možná to máme ještě šanci stihnout. Třeba ve vyhřátém pelíšku, ve kterém na nás čeká milovaný člověk, anebo i při noční službě, když nás někdo vyruší a nám se tolik nechce být milý a příjemný.

A, když takhle v půlnoční hodině přemítáme o čase, zavzpomínali jsme na Vánoce a začali se těšit na jaro, víte, že před pár dny byla Popeleční středa a začal půst? To je také dobré téma k přemítání. Asi nás k němu může někdy motivovat pohled na váhu, ale má to i další rozměr. Už starobylé texty moudře říkají, že půst není jen věcí úst.

Možná, že si jej můžeme spíš představit jako pouť do svého vlastního nitra. Co při takové pouti asi všechno najdeme? Pravděpodobně nás na ní i leccos překvapí. Něco pozitivně, něco negativně. Ona taková malá „poutička“ takhle před půlnocí také nemůže jednomu uškodit. Mám dnes z něčeho radost? Hřeje mě něco u srdce? Povedlo se mi něco pěkného?

Myslím, že je dobře si umět přiznat, že se mi něco podařilo. Umět se z toho opravdicky radovat a třeba se o tu radost i podělit s někým, kdo mi ji přeje a bude se radovat se mnou. Vždyť rozdělená radost se nezmenší, ale naopak zvětší. Stejně, jako když od jedné zapálené svíčky zapálíme druhou a třetí. Světla té první neubude, ale naopak světla přibude. A na druhé straně, když se člověk rozdělí o své trápení, uleví se mu. Bolest se zmenší.

Máme u nás doma rádi svíčky. Máme je v ložnici, v obýváku i v koupelně, pěkně kolem vany. Je hezké, když svítí. Jejich živé světlo dělá pohodu. A zvláště takhle večer nebo v noci, když už je tma. Svíčičky teple svítí, jejich mihotavé plamínky malují na stěnách zajímavé obrazce a hned je člověku lépe u srdce.

A rozsvěcení světýlek v lucernách, které stojí kolem cesty našeho života, to by mohl být docela zajímavý program postní pouti, co říkáte? Na každé cestě, po které jdeme, zanecháme svoji stopu. A docela bezděčně rozzářit tu či onde nějaké to zhaslé světélko v lampičce lidského srdce kolem té cesty je moc hezké. Udělá nám to dobře. Věřte mi. Něco o tom vím.

Určitě to nemyslím tak, abychom si hráli na vodníka, který počítá, kolik dušiček dnes zase ulovil. Kolik lampiček jsem to rozsvítil? Tak by to asi nefungovalo. Ono „páchání“ dobrých skutků je vždycky křečovité a jakési nepatřičné. Ale, když zcela bezděčně rozsvítím jednu nebo druhou svítilničku v srdci na okraji cesty, a každý, koho potkám zanechá nějaký otisk v mém srdci a já v jeho…

To bude panečku na světě přibývat světla! A je to mnohem lepší rozsvítit třeba i jen jedinou svíčku než nadávat, že je tma. To by mohlo být docela zajímavé postní předsevzetí, co říkáte? A až se za chvíli budeme ukládat ke spánku, třeba se nám vybaví nějaká ta zhaslá lucernička, kterou bychom mohli třeba hned zítra rozsvítit.

A tak vám přeji, milí půlnoční posluchači, nejen hezké sny a příjemný odpočinek, ale i chuť do nikdy nekončící práce lampářů, při láskyplné péči o lucerničky kolem cest našeho života.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 31. 1. 2008