Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Síla smíření – Lidice, 66 let

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Za pár dní uplyne 66 let od vyvraždění a zničení obce Lidice. Byla to msta nacistů za atentát českých parašutistů na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. 10. června 1942 bylo v Lidicích povražděno 173 chlapců a mužů, nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Všechny domy, včetně školy a kostela byly vypáleny. 16. června bylo na střelnici v Praze – Kobylisích popraveno dalších 26 lidických obyvatel. Následně pak přišlo o život celkem 340 občanů Lidic, 192 mužů, 60 žen a 88 dětí. 24. června 1942 byla zničena - a její obyvatelé povražděni - i obec Ležáky.

S lidickou tragédií je neodmyslitelně spojeno jméno faráře Josefa Štemberky. Člověka, který až do konce svého života plnil své poslání pastýře a kněze. V předvečer tragického dne byl údajně varován, aby se do Lidic nevracel. On však spěchal ke svým farníkům, kteří ho v té chvíli potřebovali pravděpodobně nejvíce, jak kdy, ve svém životě. Nepřežil žádný svědek, který by umožnil autenticky nahlédnout na poslední hodiny ve stodole Horákova statku, kde byl s ostatními lidickými muži Josef Štemberka zadržován. Je však více než pravděpodobné, že v naprosto beznadějných chvílích dodával svým spoluvězňům posilu a odvahu. Skutečností je, a potvrdili to později i samotní esesáci, že lidičtí muži odcházeli před hlavně popravčí čety klidně, zpříma a statečně. Nebyli spoutáni a ani jim nezavazovali oči. Vrazi nečetli svým obětem žádný, ani formální rozsudek. Ke zdi Horákova statku se postavil i třiasedmdesátiletý bělovlasý pastýř, aby jako mučedník práh mezi časem a věčností překročil s těmi, kterým před tím dlouhých 33 let sloužil jako farář. Byl zastřelen jako jeden z posledních. Údajně mu byla nabídnuta od gestapa milost, ale tu kněz nepřijal.

Josef Štemberka se narodil jako jedno ze sedmi dětí v rodině domácího tkalce ve vsi Pecka v Podkrkonoší. Matka byla sedm let upoutána na lůžko a zemřela, když bylo Josefovi 11 let. Byl velmi nadaným žákem. Po absolvování základní školy odešel studovat na gymnázium do Jičína. Bydlel na jezuitské koleji. Na studia si vydělával kondicemi. Po maturitě vstoupil do semináře, vystudoval teologii a byl vysvěcen na kněze. V roce 1909 nastoupil do Lidic, kde působil 33 let. Z vyprávění jeho farské hospodyně Antonie Škrdlové, která přežila válku v koncentračních táborech a v roce 1945 se vrátila, se dozvídáme, jaký byl P. Josef lidumil. Když začala válka, nakoupil například množství dětského ošacení, protože odhadl, co vše se ve válce bude hodit. Osudné noci na 10. červen 1942 v jedenáct hodin večer zazvonilo na faře gestapo, které nařídilo, že P. Josef musí jít s nimi. Pan farář si oblékl světlý oblek a byl gestapem odveden. Podle toho obleku ho pak hospodyně poznala na fotografiích mrtvých lidických mužů. Zůstal věrně až do konce se svými farníky. Poslední hodiny života strávil v Horákově statku, kde se s ostatními muži připravoval na jistou smrt.

Dne 10. června 1949 byl slavnostně odhalen panu faráři Štemberkovi pomník u zdi kostela sv. Bartoloměje v jeho rodné obci Pecka. Na Pražském hradě byl 28. října 1992 lidickému faráři in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Pokud vyjmeme jeden osud konkrétního člověka z velké masy čísel obětí války, dostávají historické souvislosti svou plasticitu a v mysli se nám odvíjí příběh. Příběh bolesti, zloby, ale i velké síly, odvahy a lásky. Co si z tohoto příběhu můžeme vzít my?

Životní filosofie, kterou pan farář Štemberka vyznával, hovoří o tom, že není dobré zůstávat uzavřen v krunýři nenávisti, revanše a zloby. Když totiž odpovídáme na zlo opět novým zlem, je to, jako bychom navazovali na řetěz nová a nová oka a zlo by se šířilo stále dál. Přípravou pomsty - revanše - se užírá člověk především sám. Je to velmi negativní činnost, která negativně ovlivňuje na prvním místě strůjce pomsty samého.

Udělat krok k usmíření neznamená předstírat, jakože něco není nebo dělat, že se nic nestalo, když přece dobře víme, že se stalo. Odpuštění znamená pokus o nalezení pozitivního východiska ze situace, která je objektivně negativní. Předpokladem je uznání chyby a lítost viníka. Něco špatného se skutečně stalo. Snažit se o nápravu je rozhodně na místě. Motivem jednání by ale neměla být touha po pomstě. To by jen přililo oleje do ohně. Motivem by měla být naopak snaha zmírnit negativní dopad a snažit se o nešíření negativních vln dál.

A to platí nejen o životě konkrétního jedince, ale i o životě celé lidské společnosti, která se z konkrétních jedinců skládá. I v životě společnosti existují události, s nimiž je třeba se umět vyrovnat, aby nás nezatěžovaly jako balvan, který táhneme na své pouti dějinami. Říká se tomu také někdy očištění historické paměti. O tom se u nás mluvilo po listopadu 1989 mnohokrát. O tom, jak se nám to povedlo, můžeme nyní uvažovat každý sám.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 5. 6. 2008