Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Velikonoce

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Jarní měsíce březen a duben jsou ve velké části světa spojené s oslavou velikonočních svátků. V zemích západní křesťanské tradice již tyto svátky proběhly. Oblasti ovlivněné východním křesťanstvím na své Velikonoce teprve čekají, stejně jako Židé, kteří k pesachové večeři zasednou letos až v druhé polovině dubna.

Základem Pesachu i Velikonoc je poselství svobody, do které Mojžíš kdysi převedl svůj národ z egyptského otroctví a později pak Ježíš svou smrtí na golgotském kříži člověka vykoupil. Centrální myšlenka velikonočních svátků je tedy veskrze pozitivní a ukazuje směr k osvobození člověka z různých druhů závislostí a nesvobody.

Když jsem zmínil ten původní pesachový svátek, vezměme si jen, jak hluboká a inspirující myšlenka je v něm skryta třeba i pro naši současnost. Už bezmála 20 let se horko-těžko vymaňujeme z dědictví své nedávné totalitní minulosti. Je pravda, že naše země za ty dvě desítky let úžasně rozkvetla do krásy. V rámci Evropy dnes už nejen jezdíme, ale i létáme bez cestovního pasu. Stýkáme se s kým chceme, čteme, co chceme, obchody jsou plné věcí, o kterých se nám v minulosti ani nesnilo. Předvánoční fronty na banány a mandarinky patří nenávratně minulosti. Ale přiznejme si upřímně, jestli se přece jenom toho čerstvého vzduchu trochu nebojíme. Jestli se nám sem tam po tom zápecnickém životě, který nás izoloval od svobodného světa, trochu nestýská. A to je právě ono. Mentalita nesvobodných lidí, navyklých, že někdo tam nahoře vydává příkazy a nařizuje, kam se smí a kam už ne, nevyvětrá z mysli tak snadno, jako zatuchlý vzduch z nevětrané místnosti.

A tady se vracím k Mojžíšovi a lidu, který vedl z otroctví ke svobodě. Všimněme si, že po těch čtyřiceti letech, kdy Židé putovali pouští, už do Zaslíbené země generace otroků nevstoupila. Vstoupili tam až lidé, kteří se již nenarodili jako otroci faraónů, ale jako děti lidí schopných vzít odpovědnost za svůj život do vlastních rukou. Že je to docela zajímavá paralela s tou naší poutí ke svobodě, co říkáte?

A to je jenom jeden z mnoha možných pohledů. Různost pojímání velikonoční myšlenky rozhodně není na závadu. Naopak, je velice zajímavé sledovat, jak rozličným způsobem se Velikonoce zapsaly do duchovně-kulturní tváře tolika zemí a nejrůznějších koutů světa.

Je pravda, že u nás Velikonoce nedosáhly tak všeobecné popularity jako Vánoce, ale na druhé straně pro lidi, kteří aktivněji prožívají křesťanský nebo židovský kalendář, zůstávají i u nás velikonoční svátky základem jejich náboženského života.

Tak jako žádná lidská idea, nebyly ani Velikonoce v dějinách ušetřeny zneužití a překroucení svého duchovního poselství. Kolikrát docházelo právě v okruhu velikonočních svátků k pogromům ze strany křesťanské většiny proti židovské menšině. A ani naše české a moravské země toho bohužel nebyly ušetřeny. Dodnes se ještě můžeme u jednodušších lidí setkat se zbytky této nenávistné mentality, že „Židé nám ukřižovali Krista Pána“. Zaplať Bůh nemají již tyto a podobné scestné názory v dnešní křesťanské teologii svou oporu.

Vzpomeňme jen na nezapomenutelnou cestu papeže Jana Pavla II. do Izraele v rámci jubilejního roku 2000 a na působivé fotografie z jeho návštěvy Zdi nářků v Jeruzalémě, kdy, již opřen jednou rukou o hůlku, druhou rukou vkládá do štěrbiny mezi obrovité kvádry Herodovy stavby lístek s modlitbou k Hospodinu, Bohu Abrahámovu, Izákovu a Jákobovu…

Bohužel, zdaleka ne vždy se mezi náboženskými nebo politickými vůdci nacházejí takto výrazné charismatické osobnosti. Vzájemné spory o výklad Velikonoc a věroučných zásad se mnohdy dotýkají i vyznavačů různých křesťanských tradic. Takovým smutným příkladem rozdělení křesťanů je Chrám božího hrobu v Jeruzalémě, o který se dělí několik křesťanských církví. A protože nejsou schopny se mezi sebou dohodnout, klíče od chrámu má islámská rodina, která musí mnohdy mezi znesvářenými křesťany sjednávat pořádek.

Vždycky, když zavítám do Jeruzaléma a vidím zlatou kopuli Skalního dómu, tam, kde kdysi stával slavný Chrám, říkám si, jak by bylo krásné, kdyby si lidé v této nádherné stavbě z 8. století podali ruce a vybudovali v ní Chrám smíření. Takový sen však bohužel zatím patří jen do říše fantazie. Tvrdá realita je taková, že přístup na Chrámový pahorek je pro návštěvníky omezen a Skalní chrám je pro nemuslimy uzavřen zcela. A nedávná střelba v jeruzalémské ješivě, kterou provedl arabský obyvatel Východního Jeruzaléma, a po níž zůstalo osm mrtvých židovských chlapců ve věku kolem 15 let, jasně ukazuje, že meče v radlice a ve vinařské nože ještě dlouho nebudeme moci překout.

Nicméně velikonoční poselství o smíření a o životě, který je silnější než smrt a o lásce, která je silnější než nenávist, jde stále na své pouti dějinami. Lze si jen přát, aby dokázalo silou a autentičností své výpovědi kultivovat lidská srdce připravená jej zaslechnout ať už v katolických nebo pravoslavných chrámech, protestantských sborech nebo židovských synagogách všech kontinentů.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 3. 4. 2008