Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Vysoká cena cesty ke svobodě

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Cena svobody je vysoká. V nedávné době proběhlo několik akcí, které tuto skutečnost připomínají.

V polovině května se konalo v areálu hřbitova v Praze – Motole pietní shromáždění k uctění památky obětí komunismu. O tomto pohřebišti se dříve příliš nevědělo. Vše totiž tehdy mělo probíhat v naprostém utajení. Poprava i osud těla popraveného. V padesátých letech, kdy komunistický režim rozpoutal nesmiřitelnou válku vůči svým odpůrcům a počet popravených lidí stoupal, rozhodli se komunisté zbavovat se těl svých obětí zpopelněním v krematoriích. Nejdříve ve Strašnicích, později v Motole. Podle tehdy platného nařízení byly urny skladovány ve věznicích. Teprve po roce 1958 na základě rozkazu ministra vnitra začalo jejich postupné předávání k ukládání do země. Nikoli však prostřednictvím pozůstalých rodin do rodinných hrobů, ale do společných jam, které měly navždy zůstat anonymními místy posledního odpočinku lidí, kteří se nechtěli smířit s likvidací svobody ve své zemi. 

Informace byly pouze o hromadných hrobech v Praze – Ďáblicích. Existence dalšího pražského hromadného pohřebiště u krematoria v Praze – Motole však byla objevena díky Konfederaci politických vězňů teprve koncem devadesátých let. Urny byly bez jmen, označeny jen krycími čísly, a k jejich převozu z Pankráce do Motola docházelo postupně. Ještě v roce 1965 bylo 5. května převezeno z pankrácké věznice do Motola 78 uren. Asi dvě třetiny z nich byly detektivními metodami v posledních letech identifikovány. Zemřelí, kteří měli navždy upadnout v zapomenutí jako pouhá čísla, tak znovu dostávají alespoň svá jména. K uctění památky těchto obětí komunismu se na místě posledního odpočinku každoročně scházejí jejich přeživší kamarádi a spolubojovníci, spolu se zástupci veřejného života. Slova pronesených modliteb stoupají z těchto míst k Výsosti a vyjadřují odvěkou touhu člověka po věčném spočinutí v božím pokoji.

Koncem května proběhl již 22. ročník Jáchymovského pekla, které je každoročně věnováno obětem uranových lágrů. Sovětská hegemonie zde po desítky let nemilosrdně drancovala nejen krajinu a přírodní bohatství, ale především ničila lidské životy a osudy. Položení věnců u Věže smrti v Ostrově – Dolním Žďáru, kde se drtil uran, mše v kostele sv. Jáchyma v Jáchymově a položení věnců u symbolické Brány ke svobodě před chrámem, jsou jen některými zastaveními na křížové cestě, po níž kráčely zástupy zotročených zajatců komunismu.

Konec měsíce května mě zavedl také do nádherného kraje vinic a sklípků, na samé moravsko-rakouské pomezí. Poblíž Mikulova byla odhalena Stezka svobody. Jedná se o mezinárodní projekt občanského sdružení Paměť podpořený Evropskou Unií, který upozorňuje na osudové události při snaze překonat železnou oponu. Několik velkých informačních tabulí připomíná příběhy lidí, kteří se rozhodli za svobodou uletět balónem nebo rogalem, překonat železnou oponu na zvláštní lanovce na drátech vysokého napětí, podhrabat se pod elektrickou stěnou smrti, uniknout pod hromadou uhlí či ve vlnách v dutém kmeni. Měl jsem možnost mluvit s několika z těch, kterým se takový husarský kousek podařil. Riskovali vysokou hodnotu vlastního života, aby se dostali na svobodu, kterou jim komunistický režim vzal.

Zúčastnil jsem se i požehnání pamětního kříže, který připomíná smutnou událost z podzimu roku 1956. Tehdy českoslovenští pohraničníci zastřelili dva rakouské občany ze sousední vesnice rybařící v řece Dyji. Komunistické úřady tuto tragickou událost po celou dobu zamlčovaly. Až nyní, po 55 letech, došlo k vyšetření a objasnění celé události. Společná modlitba účastníků a světlo svíčky, kterou u paty kříže rozsvítil jeden ze synů zastřeleného rybáře, zaháněly temná mračna lži a zloby, které se po desetiletí nad místem vznášely.

Pokud vyjmeme osudy konkrétních lidí z velké anonymní masy statistických čísel, dostávají historické souvislosti svou plasticitu a v mysli se nám začnou odvíjet příběhy. Příběhy bolesti, zloby, ale i velké síly, odvahy a lásky. Co si z těchto příběhů můžeme vzít my? Životní filosofie mnohých politických vězňů hovoří o tom, že není dobré zůstávat uzavření v krunýři nenávisti, revanše a zloby. Když totiž odpovídáme na zlo opět novým zlem, je to jako bychom navazovali na řetěz nová a nová oka a zlo by se šířilo stále dál. Smíření neznamená předstírat, že se nic nestalo, když se stalo. Odpuštění znamená pokus o nalezení pozitivního východiska ze situace, která je objektivně negativní. Předpokladem je však uznání chyby a lítost viníka.

To platí nejen o životě konkrétního jedince, ale i o životě celé lidské společnosti, která se z konkrétních jedinců skládá. I v životě společnosti existují události, s nimiž je třeba se umět vyrovnat, aby nás nezatěžovaly jako balvan, který táhneme na své pouti dějinami. Říká se tomu také někdy očištění historické paměti. O tom, jak se nám to daří, bychom měli velmi vážně uvažovat.

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 23. 6. 2011