Daniel Herman
Úvod
Aktuality
Předvolební podpora
Přednášky
Životopis
Rozhlas
Televize
Tisk
Knihy
Galerie
Odkazy
Kontakt

Zamyšlení nad jedním červnovým výročím

Poslechněte si pořad na Českém rozhlase

Překotný životní styl, který dnes mnozí vedeme, jakoby někdy poněkud zastíral pohled na události, které se odehrály v minulosti, ale mají stále významný vliv na naši současnost. Je proto dobře se občas v hektickém běhu zastavit a ohlédnout se zpět po slavných i méně slavných výročích, která prakticky každý měsíc v kalendářním roce přináší. Mezi významná červnová výročí patří bezesporu atentát z 28. června roku 1914, kdy srbský nacionalista Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil následníka rakousko-uherského a tím i českého trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este. Tento atentát následně spustil rychlý sled událostí, které vedly o měsíc později k vypuknutí 1. světové války.

Můžeme si připomenout, že v červnu 1914 se v Bosně konaly velké vojenské manévry rakousko-uherské armády. Mnozí obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území k podunajské monarchii a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se konaly právě při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d´Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry a na jejich závěr navštívil Sarajevo. A právě zde osudné výstřely padly. Kromě následníka trůnu zahynula i jeho manželka hraběnka Žofie Chotková, která pocházela ze starého českého rodu. Lásku k ní dokázal František Ferdinand nadřadit i prastarým pořádkům na vídeňském dvoře, které přikazovaly, aby si příslušníci císařské rodiny brali partnery jedině sobě rovné, tedy potomky jiných královských nebo knížecích rodin. Za porušení tohoto principu se musel František Ferdinand vzdát i nároků na trůn pro své děti. Také svatby, kterou mladí novomanželé slavili v prvním roce 20. století, se z Františkovy strany neúčastnil téměř nikdo. Dokonce i při pohřbu obou obětí atentátu musela stát Žofiina rakev o stupeň níže, než rakev jejího potenciálního císařského manžela.

Ze zachovaných análů vyplývá, že František Ferdinand d´Este byl výraznou osobností s jasnými názory na život, svět i politiku. Měl v plánu modernizovat habsburskou monarchii a svůj postoj k Čechům asi nemohl vyjádřit jasněji, než právě zmíněným sňatkem s milovanou ženou, pro kterou byl ochoten mnoho obětovat. Jeho násilná smrt zažehla rozbušku, která rozpoutala do té doby největší válečnou pohromu v dějinách.

Nechci se zde nyní zabývat otázkou, zda válka vznikla především jako důsledek vyostření rozporů mezi mocnostmi v zápase o sféru vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy. Chci spíše připomenout to, co se podle mého názoru příliš nepřipomíná, totiž skutečnost, že  mnoha operací této války se účastnili také čeští vojáci. Bylo tomu tak například na jižní frontě, která se otevřela poté, když Itálie v květnu 1915 vyhlásila válku Rakousku-Uhersku. Kromě pochvaly velitele generála Svetozara Boroeviče, který hodnotil všechny vojáky své armády slovy, že „každý voják na Sočské frontě zaslouží zlatou medaili“, hodnotilo statečnost rakousko-uherských vojáků, kteří byli ze 60% Slované, ze 16% Maďaři, z 13% Němci a z 11% Rumuni, i velení italské armády. Jejich hodnocení končí slovy: „Avšak zkušenost nás naučila, že se tito Slované…bijí na naší frontě s obzvláštní neústupností. Stačí uvést Čechy, kteří se s nedostižnou houževnatostí bránili a raději se v kavernách nechali zabít, než aby se vzdali“.

Výstřely tisíců hlavní děl, kulometů, pěchotních pušek, desetitisíce pěšáků proti mnohde narychlo budovaným obranným pozicím. Milióny mrtvých, přesouvání zbraní, vojáků, munice, potravin a zpětné transporty raněných. Problémy se zásobováním, nedostatkem munice a potravin, šířící se infekční choroby. Průměrná váha vojáka činila tehdy asi 50 kg. To všechno jsou skutečnosti, které byly již mnohokrát znázorňovány prostřednictvím filmu, literatury i osobních vzpomínek přímých účastníků této katastrofy, která už bude natrvalo spojená s počátkem dvacátého století. Proč tyto hrůzné obrazy připomínám? Abychom si uvědomili, že se nás to také týká. Nebyli to jenom nějací „oni“, byla to i naše věc.

V této souvislosti připomenu i další zajímavou skutečnost. Roku 2004 byl zařazen do seznamu blahoslavených katolické církve poslední rakousko-uherský císař a český král Karel Habsburský. Řím se rozhodl k tomuto kroku po předchozím období podrobného zkoumání životních okolností a postojů člověka, který zpočátku byl jen velmi nepravděpodobným nástupcem císaře Františka Josefa I. Po řadě neočekávaných událostí v Habsburském domě však přichází na řadu jako následník trůnu v době, o které se sám jeho předchůdce vyjádřil slovy: „Převzal jsem trůn za nejtěžších okolností a předávám jej za okolností ještě těžších.“ Píše se listopad roku 1916, válka již zuří déle než dva roky. Skončila dlouhá vláda muže, který byl považován téměř za synonymum habsburské říše a na místo starého mocnáře nastupuje jeho mladý, ani ne třicetiletý prasynovec.

Postava posledního rakousko-uherského panovníka, císaře a českého krále rozhodně nepatří mezi ty více známé v našich dějinách. Karel je ten, který prohrál, ten, jenž ztratil korunu. Usilovně chtěl zachránit svoji říši tím, že ji vyvede z války, kterou nerozpoutal. Za jeho vlády započala skutečná sociální politika, vzniklo ministerstvo pro sociální péči, amnestoval takové trestné činy, jako je velezrada, urážka členů císařského domu, vzpoura. Rozsáhlými reformami chtěl usmířit své národy. Neuspěl. Nepodařilo se mu skoncovat s válkou ani obrodit mnohonárodnostní říši v srdci Evropy. Ztratil trůn, musel odejít do exilu. Umřel ve vyhnanství mlád a poražen.

Patří však dějiny jen těm úspěšným, jen vítězům? Ježíš Kristus, k němuž se Karel celým svým životem hlásil a upínal, také v očích světa prohrál. Bylo tomu ale skutečně tak? Okolnosti nás vedou k tomu, abychom se zamýšleli nad hodnotami, které pomíjejí a nad těmi, které přetrvávají. Válka je vždycky strašnou událostí, která tak nemilosrdně zasahuje do životů jednotlivých lidí, rodin i celých národů. Avšak dějiny zároveň ukazují, že i za těchto extrémně obtížných podmínek je možné uchovat si osobní štít čistý.

Karlova žena Zita po manželově smrti prozradila poslední slova, která jí Karel řekl: „Musím tolik trpět, aby mé národy našly cestu k sobě.“ Právě 90 let po vypuknutí 1. světové války, v roce 2004, našly „Karlovy národy“ svůj společný domov v Evropské unii. Není i toto skutečnost, která stojí za zamyšlení?

 

Pro ČRo 6 Daniel Herman 3. 6. 2010