Advent přináší záblesk světla na konci tunelu

Obzory naděje v příchod pokoje lidem dobré vůle

Od včerejšího večera se na adventních věncích v kostelích i domácnostech opět rozhořela světla první rozžaté svíce, což je neklamné znamení začátku nového liturgického neboli církevního roku a příchodu poetické předvánoční doby adventní. Adventní věnec se čtyřmi svícemi, které se postupně zapalují, patří již i u nás neodmyslitelně k předvánoční výzdobě. Tento zvyk nepřímo navazuje na židovskou tradici – starou více než 2000 let – slavení svátků světel zvaných "Chanuka", které spadají na přelom listopadu a prosince. Na znamení usebranosti a kajícnosti se interiéry našich chrámů zahalily do fialové barvy, oltáře se nezdobí květinami a z Judské pouště opět zaznívá naléhavá výzva Jana Křtitele: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“

Název advent pochází z latinského slova "adventus" – příchod. V křesťanském smyslu slova tento výraz označuje příchod Mesiáše, který se uskutečnil narozením Ježíše Krista a slaví se o Vánocích. V adventu se znovu vžíváme do atmosféry dlouhé přípravy na první příchod Vykupitele do lidských dějin a zároveň oživujeme touhu po jeho druhém příchodu na konci časů, ale rovněž i do svého vlastního života.

Dnes trvá adventní doba čtyři neděle před slavností Narození Páně. První začátky adventu se objevily v jižní Galii a ve Španělsku koncem 4. století. V průběhu12. a13. století se stal advent začátkem nového liturgického roku, který do té doby začínal Vánocemi. Jistou výjimkou v celkovém rázu adventní doby je 3. adventní neděle, kdy růžová barva zdůrazňuje radostné očekávání, protože Pán je blízko.

Každý advent si kladu stejnou otázku, jak zasypat tolikerá údolí a srovnat mohutné velehory, které stěžují příchod Páně. Radostné poselství o tom, že vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malé dítě je bude vodit, že nikdo nebude škodit ani pustošit... zaznívá jako krásná hudba z nějakého hodně vzdáleného světa. V tom našem světě, jehož jsme součástí a který spoluutváříme, jakoby stále častěji zaznívá střelba zbraní a nikdo se příliš nemá k tomu, aby překul meče v radlice, spíše naopak. Znamená to snad, že ona prastará proroctví nefungují? Že nás pouze uvádějí do nereálné atmosféry světa pohádek, protože jen v něm dobro vždy vítězí nad zlem a láska nad nenávistí?

Slyším takové a podobné otázky často a nelze se divit, že mnohým přemýšlivým lidem nedají spát. Zpravodajské kanály nás v poslední době až příliš často zahrnují informacemi o nových a nových teroristických útocích, o umírání nevinných lidí, o vojenských operacích, které následují jako odveta či prevence namířená proti záškodnickým akcím radikálů v různých oblastech světa. A spirála zla ne a ne skončit.

Advent však přináší záblesk světla na konci tunelu. Advent je dobrou zprávou o tom, že je třeba se probrat ze spánku. Noc pokročila, den se přiblížil. Přes všechno to obrovské množství mečů, které ještě stále nebyly překovány v radlice, se k nám rok co rok s železnou pravidelností vrací ozvěna Křtitelova volání: „Obraťte se!“ Nikdo tuto naléhavou výzvu neumlčel. Ani krvavá pronásledování starověku, ani náboženské války středověku, ani novodobé nenávistné ideologie, které s pyšnou jistotou hlásaly smrt Boha.

Už sám Kristus na Pilátovu otázku odpověděl: „Mé království není z tohoto světa.“ Je to výstižná odpověď, která ukazuje, že hranice mezi říšemi dobra a zla nekopíruje hranice států a národů, ale vede srdcem každého z nás.

Křesťané v těchto dnech zapalují světla na adventním věnci, aby tak symbolicky odkládali skutky temnoty a oblékali se do výzbroje světla.

Ve stejné době naši starší bratři Židé zapalují světla na chanukovém svícnu, aby si připomínali úspěšné makabejské povstání proti náboženské perzekuci vyvolané Syřany za Antiocha IV. Epifana ve 2. století před Kristem. Povstání, které vedl nejprve Matatiáš a později jeho synové, nakonec osvobodilo Jeruzalém a znesvěcený chrám. Ten byl pak znovu zasvěcen službě Bohu. Podle Talmudu nalezli vítězní Židé jen jediný džbánek neznečištěného oleje, kterého bylo třeba k tomu, aby v chrámu hořelo věčné světlo. Ačkoli by toto množství oleje normálně vystačilo jen na jeden den, vydrželo osm dní – tedy dostatečně dlouho na to, aby se opatřila čerstvá zásoba čistého olivového oleje do lampy. Odtud pochází dodatečný název svátku – slavnost světel.

I zde můžeme slyšet ozvěnu Izaiášova volání, jak jej známe z adventní liturgie: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“

V uplynulých dnech hledali vyznavači učení proroka Mohameda duchovní posilu v postní praxi měsíce Ramadánu, k němuž již tradičně dostávají také dopis z Papežské rady pro mezináboženský dialog v Římě. Letos v něm arcibiskup Fitzgerald připomíná potřebu pravdy, spravedlnosti, solidarity, odpovědnosti a modlitby jako pilířů stavby nám všem společného světa.

Můžeme si jen přát a modlit se za to, abychom všichni zaslechli naléhavost adventního volání a přihlásili se k Hospodinovu slovu, které nás spojuje. Jedině tak budeme schopni zkout své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezlomná síla pravdy a víra, že Hospodin zachovává věrnost navěky, otevírají obzory naděje v příchod pokoje lidem dobré vůle.

 

Daniel Herman