Karel Habsburský

"Jeho" národy již našly cestu k sobě

Za několik málo dní, přesně 28. července, si budeme připomínat 90. výročí vzplanutí První světové války. Události, která velmi výrazně ovlivnila běh dějin, a jejíž důsledky dodnes trvají. Myslím, že není nadbytečné připomenout, že mnoha operací této války se účastnili také čeští vojáci. Například na jižní frontě, která se otevřela poté, když Itálie v květnu 1915 vyhlásila válku Rakousku-Uhersku. Kromě pochvaly velitele Sočské fronty generála Svetozara Boroeviče, který hodnotil všechny vojáky své armády slovy, že „každý voják na Sočské frontě zaslouží zlatou medaili“, hodnotilo statečnost rakousko-uherských vojáků Sočské fronty, kteří byli ze 60% Slované, ze 16% Maďaři, z 13% Němci a z 11% Rumuni, i velení italské armády. Jejich hodnocení končí slovy: „Avšak zkušenost nás naučila, že se tito Slované…bijí na naší frontě s obzvláštní neústupností. Stačí uvést Čechy, kteří se s nedostižnou houževnatostí bránili a raději se v kavernách nechali zabít, než aby se vzdali“.

Výstřely tisíců hlavní děl, kulometů, pěchotních pušek, desetitisíce pěšáků proti mnohde narychlo budovaným obranným pozicím. Milióny mrtvých, přesouvání zbraní, vojáků, munice, potravin a zpětné transporty raněných. Problémy se zásobováním, nedostatkem munice a potravin, šířící se infekční choroby. Průměrná váha vojáka činila tehdy asi50 kg. To všechno jsou skutečnosti, které byly již mnohokrát znázorňovány prostřednictvím filmu, literatury i osobních vzpomínek přímých účastníků této katastrofy, která už bude natrvalo spojená s počátkem dvacátého století.

Proč tyto hrůzné obrazy připomínám? Abychom si uvědomili, že se nás to také týká. Nebyli to jenom nějací „oni“, byla to i naše věc. A navíc v letošním roce více než jindy budeme muset umět odpovídat na otázky, které vůbec nejsou snadné, a před kterými my – čeští katolíci – budeme pravděpodobně na podzim tohoto roku stát. V neděli 3. října 2004 má být v Římě zařazen do seznamu blahoslavených poslední rakousko-uherský císař a český král Karel Habsburský.

Svatý stolec se rozhodl k tomuto kroku po předchozím období podrobného zkoumání životních okolností a postojů člověka, který zpočátku byl jen velmi nepravděpodobným nástupcem císaře Františka Josefa I. Po řadě neočekávaných událostí v Habsburském domě však přichází na řadu jako následník trůnu v době, o které se sám jeho předchůdce vyjádřil slovy: „Převzal jsem trůn za nejtěžších okolností a předávám jej za okolností ještě těžších.“ Píše se listopad roku 1916, válka již zuří déle než dva roky. Skončila dlouhá vláda muže, který byl považován téměř za synonymum habsburské říše a na místo starého mocnáře nastupuje jeho mladý, ani ne třicetiletý prasynovec.

Postava posledního rakousko-uherského panovníka, císaře a českého krále rozhodně nepatří mezi ty více známé v našich dějinách. Karel je ten, který prohrál, ten, jenž ztratil korunu. Usilovně chtěl zachránit svoji říši tím, že ji vyvede z války, kterou nerozpoutal. Za jeho vlády započala skutečná sociální politika, vzniklo ministerstvo pro sociální péči, amnestoval takové trestné činy, jako je velezrada, urážka členů císařského domu, vzpoura. Rozsáhlými reformami chtěl usmířit své národy. Neuspěl. Nepodařilo se mu skoncovat s válkou ani obrodit mnohonárodnostní říši v srdci Evropy. Ztratil trůn, musel odejít do exilu. Umřel ve vyhnanství mlád a poražen.

Patří však dějiny jen těm úspěšným, jen vítězům? Ježíš Kristus, k němuž se Karel celým svým životem hlásil a upínal, také v očích světa prohrál. A přece v podivuhodné alchymistické Boží laboratoři se z této prohry stává stavební materiál nového života. Okolnosti nás vedou k tomu, abychom se zamýšleli nad hodnotami, které pomíjejí a nad těmi, které přetrvávají. Válka je vždycky strašná událost, která tak nemilosrdně zasahuje do životů jednotlivých lidí, rodin i celých národů. Je to jistě jeden z konkrétních projevů hříchu. Avšak dějiny zároveň ukazují, že i za těchto extrémně obtížných podmínek je možné uchovat si čistý štít a dokázat přinést Kristovu korouhev neporušenou až k branám Věčnosti.

Karlova věrná žena Zita po manželově smrti prozradila poslední slova, která jí Karel řekl: „Musím tolik trpět, aby mé národy našly cestu k sobě.“ 90 let po vypuknutí První světové války, v roce jeho blahořečení, našly „Karlovy národy“ svůj společný domov v Evropské unii. Není i toto jedno ze splněných proroctví, které stojí za zamyšlení?

 

Daniel Herman