Mariánské poutní místo Banneux

Milí posluchači,

je poslední den měsíce října, měsíce, který je zasvěcen Panně Marii a zaměřuje naši pozornost na Kristovu Matku, jakožto Královnu posvátného růžence. Chci se s Vámi dnes podělit o nevšední zážitek, který mi v letošním roce tato modlitba připravila.

Navštívil jsem letos mariánské poutní místo Banneux (vyslov Bané) ve východní Belgii. Dříve jsem ani netušil, jak významným poutním místem Banneux je. Každoročně tam směřují kroky tisíců poutníků z mnoha zemí. Náhodnému návštěvníkovi se samozřejmě vnucuje otázka, co se tu tak významného stalo? Čím se malá obec v převážně zemědělském kraji stala vyhledávaným poutním místem? Abychom našli odpověď na tuto otázku, vydejme se do 30. let 20. století. Do doby, kdy Evropu sužovala těžká hospodářská krize a schylovalo se k dosud nejhorší válce v lidských dějinách.

Na začátku 30. let žilo v Bauneux 325 obyvatel a obec neměla ani vlastní farnost. Píše se 15. leden 1933, je sobotní večer, kolem 19 hodin. Jedenáctiletá Marietta Beco očekává u kuchyňského okna docela obyčejného jednopatrového cihlového domu na kraji lesa, svého mladšího bratříčka, který po obědě odešel z domova a ještě se nevrátil. Na stole stojí petrolejová lampa a její žluté světlo ozařuje celou místnost. Venku se již rozhostila naprostá tma. Marietta spatří najednou na zahradě svého domu osvětlenou postavu. Děvče nechce věřit svým očím. Chvilku stojí jak přikované, ale v zápětí volá: „Mami, mami, pojď sem. Na zahradě je nějaká paní.“ Matka se nejprve nijak zvlášť nevzrušuje a dál si hledí své práce u kuchyňského stolu, avšak neodbytnost malé Marietty ji nakonec přece jen přiláká k oknu. A i jí se skutečně zdá, jakoby na zahradě stála nějaká bytost zahalená závojem. Maminka však zatáhne závěs a usměje se: „To se nám jen něco zdálo.“ „Ale mami,“ nedá se odbýt Marietta, „vždyť to určitě byla Matka Boží, viděla jsi, jak byla krásná.“ Maminka svou nejstarší dceru dobře znala. Marietta rozhodně nebyla žádná vizionářka. Nechodila ani pravidelně do kostela a náboženství ve škole se vyhnula, kdy mohla, a teď tohle. „Ta paní se na mě usmála,“ nedá se odbýt Marietta a chce vyběhnout ven. Maminka ale včas dveře zamkla. Marietta se tedy alespoň znovu přitiskla tváří k oknu, ale venku už nikoho neviděla. Děvče si po chvilce přineslo růženec a začalo se ho potichu modlit. Když přišel z práce tatínek a dozvěděl se, co se přihodilo, zakázal Mariettě o svém podivném zážitku mluvit. Avšak Marietta řekla druhý den vše své nejlepší přítelkyni Josefíně. Ta neváhala a sdělila nové tajemství kaplanovi, který do Banneux přicházel na bohoslužby. Knězi se celá příhoda zdála velmi zvláštní a stavěl se k vyprávění malé Josefíny zdrženlivě.

18. ledna navštívila Marietta hodinu náboženství a zúčastnila se rovněž mše svaté, kterou kaplan u příležitosti návštěvy Banneux sloužil. A večer téhož dne se zvláštní úkaz zopakoval. Tentokrát vyběhla Marietta i přes zákaz rodičů ven. Otec se za děvčetem rozběhl, avšak když uviděl, jak se jeho dcera upřímně modlí a klečí na cestě, která vede kolem lesa k blízké studánce, zůstal nepohnutě stát. Oba rodiče pak uslyšeli, že Marietta opakuje zvláštní slova: „Tento pramen patří mně. Dobrou noc a na shledanou.“ 19. ledna, opět kolem 19. hodiny se dáma objevila znovu. „Kdo jste, krásná paní?“ zeptalo se děvče a obdrželo odpověď“: „Jsem Panna chudých.“ Paní se pak vydala opět k nedaleké lesní studánce. Zde se Marietta znovu zeptala: „Včera jste řekla, že tento pramen patří Vám. Proč Vám?“ Paní odvětila: „Tento pramen je určen všem národům, aby přinášel úlevu nemocným. Budu se za Tebe modlit. Na shledanou.“ Večer 20. ledna se zjevení zopakovalo. Na Mariettinu otázku, co si přejete krásná paní?“ dáma řekla: „Přeji si malou kapličku.“ Poté vložila děvčátku ruce na hlavu a požehnala mu.

Následovalo období asi 3 týdnů, kdy se nic mimořádného nestalo. Pro malou Mariettu to byl čas posměšků a úšklebků. Ona ale zůstávala pevně u svého přesvědčení, že mluvila s Matkou Boží a každý večer se venku modlila růženec. 11. února se zjevení znovu zopakovalo. Také nyní paní vedla děvče ke studánce a řekla, že přichází zmírňovat utrpení. Pak se opět rozloučila slovy: „Na shledanou.“ 15. února večer se Marietta, i přes špatné počasí, opět venku modlila růženec. A najednou stála paní před ní. „Svatá Panno, pan kaplan mi řekl, že Vás mám požádat o nějaké znamení,“ vyhrklo děvče. Dáma odpověděla: „Věřte ve mne a já budu věřit ve vás.“ Potom dodala: „Hodně se modli. Na shledanou.“ Večer 20. února se paní objevila znovu. Vedla děvče ke studánce a s vážnou tváří jí řekla: „Hodně se modli“ a opět se rozloučila: „Na shledanou.“ Osmé a poslední zjevení se událo 2. března. Večer tohoto dne paní prohlásila: „Jsem Matka Vykupitele, Matka Boží.“ A znovu Mariettu vyzvala: „Hodně se modli.“ Tentokrát se nerozloučila jako obvykle: „Na shledanou,“ ale řekla: „Adieu“ (sbohem). Ještě jednou vložila děvčeti ruce na hlavu a zjevení zmizelo.

Od těchto událostí z předjaří roku 1933 se v Banneux, každý den v 19 hodin scházejí lidé, a modlí se růženec kolem poutní kaple, která dnes stojí na bývalé zahradě, v těsném sousedství domku, v němž rodina Beco žila. Biskup z Lutychu, v jehož diecézi se Banneux nachází, zvláštním přípisem z 19. března 1942 dovolil, aby se Banneux stalo poutním místem „Panny chudých“. 22. srpna 1949 vyhlásil lutyšský biskup se souhlasem Svatého stolce toto místo za oficiální a potvrdil pravost zjevení. V roce 1985 bylo Banneux jednou ze zastávek papeže Jana Pavla II. při jeho pastorační návštěvě Belgie. Roku 1999 vyhlásila Belgická biskupská konference Banneux celonárodním poutním místem Belgického království.

V současné době je zde rozsáhlý areál ubytovacích a zdravotnických zařízení, kterých v hojné míře využívají především lidé hledající v klidné atmosféře lesní mariánské svatyně v Ardenské pahorkatině úlevu pro duši i tělo tak, jak to před bezmála 72 lety předpověděla malé Mariettě krásná Paní se zahalenou tváří.

 

Pro českou sekci RaV Daniel Herman 31. 10. 2004