Snažme se být, my křesťané, opravdu adventními lidmi

Adventní úvaha

Milí posluchači, opět po roce k nám zaznívá volání z Judské pouště: „Obraťte se, neboť se přiblížilo Boží království“. Hlas volajícího na poušti vyzývá, abychom připravili cestu Pánu. Písmo svaté říká, že za Janem Křtitelem tehdy vycházel celý Jeruzalém, Judsko, kraj kolem Jordánu. Chtěli naslouchat jeho kázáním, dávali se od něho křtít, a vyznávali své hříchy. Tak Jan připravoval cestu Pánu.

Každý advent má být přípravou cesty Pánu do našeho života. Janovo kázání bylo nové, neotřelé. Lidé si o něm vyprávěli, chtěli ho slyšet, proto v zástupech přicházeli. Očekávali příchod něčeho nového. Někteří z nich jistě i příchod mesiášských časů. Po určité době však už bylo lidí méně, a ve chvíli Janovy mučednické smrti se k němu hlásila snad již jen hrstka nejvěrnějších. Když štafetu zvěstování příchodu Božího království převzal Ježíš, provázely ho rovněž zástupy. Mnozí se ho toužili dotknout, chtěli, aby je uzdravil, nebo alespoň nasytil. Když pak byl zatčen, zůstal opuštěn a na velkopátečním kříži vykřičel svou opuštěnost mezi nebem a zemí. Podobně tomu bylo v době Mojžíšově. Nejprve byli lidé nadšeni mladým vůdcem, který je vyvede z otroctví do zaslíbené země. Když však přišly první obtíže strastiplné cesty, lidé reptali, odmítali pokračovat v cestě a chtěli se vrátit ke svým egyptským jistotám v podobě plných hrnců. Na otrocké postavení si už zvykli. Život ve svobodě je mnohem náročnější a vyžaduje od člověka odpovědnost.

Proč o těchto věcech uvažuji právě dnes, na samém začátku nové adventní doby? Advent na mě vždy působil jako výzva k občerstvení, oživení někdy zešedlého třpytu, nadechnutí se k dalšímu úseku cesty. Advent je začátkem nového církevního roku a tak jistě vhodnou dobou k ohlédnutí se zpět rekapitulaci a snad i k novým předsevzetím. Nedá mi, aby nepřipomněl, že je tomu letos již patnáct let, kdy žijeme ve svobodné zemi a společnosti. Je tomu již patnáct let, kdy jsme vyšli z egyptského otroctví komunistického impéria. Z důvěrně známého prostředí svých jistot nesvobodných občanů jsme se vydali na neznámou pouť za svobodou. Putujeme po této cestě již patnáct let a stejně jako v Mojžíšových časech, slýcháme i dnes, že nám u plných egyptských hrnců bývalo lépe. Stejně jako tehdy, i dnes je nesení odpovědnosti náročné. Na samém počátku nové éry naší země stálo jako dějinné předznamenání svatořečení české královské dcery Anežky Přemyslovny. Na slavnostní obřad do Říma smělo tehdy bezprecedentně vycestovat na deset tisíc českých katolíků. Byla to vyjímečná chvíle. Znamení časů, výzva „Probuďte se!, Pohleďte vzhůru k Hospodinu“.

Dcera krále Přemysla Otakara I. odmítla nabídku k sňatku s císařem Frydrychem II. S pomocí svého bratra Václava I. založila v Praze první klášter františkánů a klášter klarisek, do něhož sama vstoupila. Založila též špitální bratrstvo, z něhož se později stál řád křížovníků s červenou hvězdou. Aktivně vstupovala na nejvyšší rovinu tehdejší politiky českého státu, aby na základě své hluboké moudrosti a duchovního zakotvení pracovala pro věc míru a pokoje ve své vlasti. Svědectví o jejím příkladném životě podávají listy sv. Kláry a papeže Řehoře IX. Zemřela roku 1282, za blahoslavenou byla prohlášena po bezmála šesti staletích a pak dalších více než sto let čekala na historický okamžik, kdy ji 12. listopadu 1989 papež Jan Pavel II. slavnostně zapsal do seznamu svatých.

12. listopad byl vyvrcholením velkého očekávání, které křesťané v tehdejším Československu prožívali už nejméně od ledna 1989, kdy začaly větší demonstrace a vření ve společnosti. Národ měl už dost komunistických lží a přetvářky. Ve vzduchu bylo tušení, že k něčemu musí dojít, že se už už musí odehrát střet s tehdejší politickou mocí. Do toho se náhle vyskytla možnost vyjet do Říma, setkat se s prvním slovanským papežem, být přítomni události, která se očekávala po staletí. Anežčino svatořečení bylo mohutnou vzpruhou a výzvou k mobilizaci svých vnitřních sil. A pak přišla agonie nenáviděného režimu, který po dlouhá desetiletí dusil jakýkoliv projev života občanské společnosti, včetně jejího duchovního rozměru. Z hory se uvolnil kámen a diktatura stojící již tehdy na hliněných nohou se zhroutila. Mnozí z vás si jistě vzpomenou na nezapomenutelnou děkovnou bohoslužbu v pražské katedrále v sobotu 25. listopadu 1989, která se stala manifestací úcty k duchovním hodnotám národa. Slavnostní mši svatou, které se zúčastnili desetitisíce poutníků z celého Československa, tehdy celebroval pražský arcibiskup, kardinál František Tomášek. Odpolední pražská manifestace uspořádána téhož dne na Letenské pláni, na níž se sešlo asi ¾ miliónů lidí, byla pokračováním probuzení a vzedmutí národa. Z úst dnešního pražského světícího biskupa Václava Malého, při níž zazněla modlitba Páně Otčenáš, kterou opakovali i lidé, kteří její slova už jen s obtížemi lovili zapadlá hluboko ze své paměti. Právem mohly jedny tehdejší noviny napsat výstižný titulek „Můžeš být hrdá na svůj lid, Anežko česká“.

Uplynulo 15 let. Co všechno se za tu dobu změnilo? Děti tehdy narozené pomalu vstupují na svou vlastní dráhu životem. Naše země se stala členem vojenských a hospodářsko-politických aliancí, kterým vděčíme za šedesátileté období míru a stability v Evropě. Může se svobodně psát a vyjadřovat svůj názor na cokoli. Zvykli jsme si na mnoho věcí, které se ještě před 15. lety zdály nedosažitelnými. Rozšířila se také ale skepse a pasivita. Nemálo lidí vzpomíná s nostalgií na hrnce plné levného masa a zpochybňuje správnost naší polistopadové cesty. Poslední senátní volby ukázaly pramalý zájem občanů o celospolečenské dění. Platí ještě onen citovaný, novinový titulek z doby sametové revoluce? Vstoupili jsme do adventu. Adventní liturgie nám připomíná a zpřítomňuje toužebné očekávání starozákonního lidstva na příchod vykupitele. Kristus přišel. Ale jak Origenes píše, „Co ti prospívá, jestli Kristus kdysi přišel na svět, jestliže nepřišel i do tvé duše.“ Snažme se být, my křesťané, opravdu adventními lidmi, kteří spolu s rozsvícenými svícemi na adventním věnci přinášejí do celé společnosti světlo pozitivních hodnot, pramenících z víry, jejichž trvanlivost a kvalitu mnohokrát prověřil čas. Jsem přesvědčen, že společnost na takovéto svědectví čeká. Zklamat toto oprávněné očekávání by bylo velkou škodou nás všech.

 

Pro Vatikánský rozhlas Daniel Herman