Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím

Ochránce a vévoda české země

Český kníže svatý Václav, jehož slovanské jméno znamená „více slavný“, příslušník třetí křesťanské generace dynastie Přemyslovců, se narodil asi kolem roku 907, podle tradice ve Stochově, za vlády bratra jeho otce, knížete Spytihněva. Byl nejstarším synem pozdějšího knížete Vratislava I. a Drahomíry, která pocházela z kmene pobaltských Slovanů-Stodoranů. Václav měl ještě čtyři sestry a dva bratry. Vychován byl v křesťanském prostředí pod vlivem své babičky sv. Ludmily, první české křesťanské a zároveň historické kněžny a první světice našich dějin. Nejprve byl vzdělán ve slovanském písmu a později byl poslán na latinskou školu v Budči, kde se naučil i řecky.

V roce 924, kdy mu bylo asi osmnáct let, se Václav ujímá vlády. Vypudil svou matku, snad na Budeč nebo do ciziny, a dal přenést ostatky své babičky Ludmily z Tetína do Prahy do chrámu sv. Jiří, čímž ji vlastně kanonizoval. Území, jemuž Václav vládl, bylo ještě zčásti pohanské a zčásti christianizované, přičemž přibližně stejným dílem byla rozšířena liturgie slovanská i latinská. Mladému českému státu hrozilo vedle této vnitřní nestability i nebezpečí vnější. Na jihovýchodě země neustále existovala hrozba uherského vpádu a ani západní hranice nebyla bezpečná. Čechy byly církevně podřízené Řeznu a bavorský vévoda Arnulf sledoval v Čechách vlastní politické cíle. Vedle toho se stal mocným i saský Jindřich I. Ptáčník, roku 919 zvolený za německého krále, který začal sjednocovat Německo v říši. Kníže Václav založil svou politiku na další christianizaci, na snaze upevnit jednotu země a vyhnout se konfliktům se sousedy. Raději se podřídil Jindřichu I., přičemž si uchoval panovnickou svrchovanost, aby zabránil další válce. Souhlasil s poplatkem pěti set hřiven stříbra a sto dvaceti volů, což byl jakýsi poplatek za mír (tributum pacis). Mezi Jindřichem I. a Václavem došlo ke sblížení a projevem tohoto přátelství byl Jindřichův velkorysý dar Václavovi – rámě sv. Víta, světce pokládaného za státotvorného, a jemuž byl přičítán vzrůst saského vlivu a moci. Zřetelná Václavova církevně-politická orientace se projevila zasvěcením nového, v pořadí již třetího kostela na Pražském hradě právě saskému patronu sv. Vítu. Mezi nespokojence s prosaskou politikou patřil i Václavův bratr Boleslav, jehož hrůzný čin mohl být vedle osobních pohnutek motivován právě politicky.

Kníže Václav byl pozván bratrem Boleslavem k účasti na slavnostní bohoslužbě na památku sv. Kosmy a Damiána, jimž byl staroboleslavský chrám zasvěcen. Ač byl patrně varován, dal se Václav přemluvit a zůstal nejen na následné hostině, ale i přes noc. Když šel následující den ráno do kostela, cestou byl napaden Boleslavem. Jemu se ještě ubránil, ale tlupě ozbrojenců, z nichž známe některé jmény, již nikoliv. Před chrámovými dveřmi byl ubit. Mrtvé tělo knížete bylo nejprve pochováno v kostele sv. Kosmy a Damiána. Boleslav odjel do Prahy, kde se sérií dalších vražd Václavových stoupenců, chopil moci. Již od své násilné smrti byl kníže Václav uctíván jako mučedník a patron české země. Brzy vzniká idea českého státu jako země sv. Václava. To pochopil i bratrovrah Boleslav, který dal po třech letech otevřít hrobku a v noci nechal přenést Václavovo tělo z Boleslavi do Prahy do kaple chrámu sv. Víta. Tím podle tehdejšího zvyku provedl důležitý kanonizační akt. Mučednictví sv. Ludmily a sv. Václava se stalo legitimací Čechů pro vstup do společenství křesťanských národů Evropy.

Tak se přenášíme přes víc než jedno tisíciletí až na přelom druhého a třetího milénia křesťanských dějin, kdy se Evropa znovu navrací ke svým kořenům a srůstá v jeden celek založený právě na křesťanské identitě svých národů. Svatováclavská tradice je stále živá i u nás doma a její význam přesahuje konfesní hranice církve. Proto jsme letos již počtvrté oslavili svátek sv. Václava také jako Den české státnosti. Snad nás v této souvislosti může napadnout otázka, jestli nám dnes, na prahu 21. století má co říci člověk ze století desátého? Dotýkáme se zde tak obrovských časových úseků, že přesahuje možnosti lidské zkušenosti tak dlouhá období obsáhnout. Naopak máme dojem, že vše je v dynamickém pohybu, čas letí kupředu, vzdálenosti se zkracují a hektika všedních dní nám často ani nedovoluje zůstat chvilku stát, ohlédnout se zpět, zapřemýšlet.

Uprostřed běhu času jsou však momenty, které svou stabilitou uklidňují. Pravidelně se navracejí a působí jako pevné opěrné body, kterých se můžeme zachytit a odměřovat od nich kvalitu myšlenek, ideálů, snů. I v našem pulzujícím světě existují pevné body, jejichž trvanlivost ukazuje, že je možné od nich vždy znovu začít poměřovat hodnotovou stupnici života. Když se člověk třeba po létech vrací do svého rodiště a vidí stejné siluety starobylých věží, ucítí vůni rodného domu, projde po kamenech důvěrně známého náměstí, uvědomí si, že je doma. Vrací se někam, odkud začal poměřovat svět, kde nabíral své první zkušenosti. Možná žil pak dlouho úplně někde jinde, třeba až na druhém konci světa. Ale ty první zkušenosti s životem udělal právě tam – doma. Život se samozřejmě nezastaví, jde stále dál, ale člověk jakoby pookřeje a uvědomí si odkud vyšel a třeba si znovu položí otázku, zda jde stále směrem, kterým vždycky chtěl.

Právě tak na mě působí církevní slavnost sv. Václava, mučedníka a hlavního patrona českého národa a dnes zároveň i státní svátek Dne české státnosti. Je to právě on, kdo dal v samých počátcích do vínku naší zemi směr. Kolikrát v dějinách jsme se pak vydali jinudy. Chtěli jsme marně čerpat vodu z cisteren rozpraskaných. Ale dosud vždycky jsme se dokázali vrátit na pevné místo, abychom znovu poměřili svou pouť se souřadnicemi, které jsou někde hluboko zakódovány v našem nitru. Tak tomu bylo i včera, při Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi, na kterou připutovaly tisíce lidí z různých koutů naší vlasti. Tam, při mši svaté na Mariánském náměstí, jsme si znovu připomněli, že z krve sv. Václava vyrostla duchovní, kulturní i politická síla našeho národa. Tam jsou jedny z nejstarších kořenů křesťanské víry po staletí formující tvář naší země. Věřím, že se tam v nejednom srdci znovu rozhořelo světlo víry a naděje, které přikazuje znovu povstat a jít dál. Svatý Václav, ochránce a vévoda české země, jede na svém koni před námi již víc než tisíc let. Někdy jsme se mu ztráceli. Dnes je znovu před námi. Ukazuje cestu. Zná ji.

 

Daniel Herman