Vyjádřeme svou vděčnost našim předkům

Kristus se nenarodil do světa, který by měl být, ale který je.

V noci na dnešek jsme se probudili opět do zimního času, což je neklamné znamení blížících se dušičkových dní. Naše hřbitovy i hřbitůvky se už brzy rozzáří světélky svíčiček a rozkvetou podzimními květy, kterými budeme zdobit hroby svých blízkých. V tyto dny přicházíme na hřbitovy častěji než jindy a vzpomínáme na ty, kteří práh mezi časem a věčností překročili před námi. Nad tajemstvím života a smrti se v dušičkovém čase zamýšlejí hojněji i lidé, kteří se jinak posledními věcmi člověka ve svých myšlenkách příliš nezabývají. Světélka, která hlavně ve večerních hodinách problikávají podzimním šerem dloužících se večerů, jsou nesporně výrazem vzpomínky a alespoň u některých jistě i vyjádřením víry ve vítězství života nad smrtí.

„Střetly se v divném souboji život a smrt. Je po boji. Ten, který zemřel, z mrtvých vstal, aby nám věčně kraloval,“ zpíváme každoročně ve velikonoční sekvenci. „Víme, že Kristus z hrobu vstal, vpravdě byl vzkříšen světa král,“ pokračuje radostný velikonoční zpěv. Avšak nakolik to platí ještě i v naší zemi? Kolik z našich spoluobčanů vůbec ví, proč na hřbitovech stavíme kříže, co znamená Slavnost všech svatých, Vzpomínka na všechny věrné zemřelé či Boží hod velikonoční?

Ne, nemylme se, to nejsou přehnané otázky. Sám jsem zažil při návštěvě jedné obrazové galerie, že si skupina studentů se zájmem prohlížela obrazy s biblickými motivy, aniž rozuměla, co vlastně představují. A zaslechl jsem odpověď jedné mladé maminky, které se před obrazem ukřižovaného Krista, synek ptal: “Maminko, a kdo to tomu pánovi udělal?“ – „To mu udělali jezuité.“ Odpověď sama myslím nepotřebuje komentáře, avšak vyžaduje vážné zamyšlení nad stavem naší společnosti a jejím vztahem k hodnotám, z kterých vyrůstá její vlastní identita a kultura.

S podobně „kvalifikovanými“ tvrzeními se můžeme dokonce setkávat na stránkách některých našich deníků a občas i ve vysílání některých rozhlasových a televizních stanic. Někteří z našich historiků se snaží přesvědčit veřejnost o tom, že církev snad chce převézt Svatovítský chrám do Vatikánu či nechat přenést pozůstatky některých slavných osobností našeho národa, jiného než katolického vyznání, z vyšehradského Slavína na jiný, méně významný hřbitov. Se stejnou razancí se dozvídáme, že katolická církev usiluje o privilegované místo v české společnosti, že se snaží nadřazovat kanonické právo právu státnímu, že se chce stát největším vlastníkem zemědělské a lesní půdy atd.

Kdyby nám před čtrnácti lety – v euforických dobách anežského zázraku – někdo tvrdil něco podobného, asi bychom se mu vysmáli a nevěřili mu. Stejně, jako bychom nevěřili, že se v prvních letech 21. století posunou předvolební prognózy komunistické strany na druhé místo v žebříčku politických priorit občanů České republiky. Avšak to všechno je realita, s níž se denně setkáváme. To jsou souřadnice, v nichž se odehrává náš každodenní život, a to je svět, který spoluvytváříme.

Na otázku židovského uprchlíka, který si v kanceláři cestovní agentury marně vybírá místo, kde by chtěl založit svou novou existenci: „A jiný globus nemáte?“, dostává tazatel negativní odpověď. Ne, jiný globus není k dispozici. Je jen tento svět, o kterém Písmo praví, že jej Bůh tak miloval, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (srov. Jan 3, 16). Kristus se nenarodil do světa, který by měl být, ale který je. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali (Jan 1, 11). Přesto nerezignoval, ale splnil svůj úkol, čímž nám dal příklad, abychom šli v jeho šlépějích (srov. 1 Pt 2, 21b).

Církev má v naší zemi za sebou již úctyhodnou historii. Zdaleka ne každá její kapitola je napsána skvělým písmem. Za některé vyslovil v rámci Velkého jubilea roku 2000 politování i sám papež Jan Pavel II. Kde se však berou, po letech útlaku, pronásledování, ztráty světské vlády a vlivu, stále stejné argumenty, které vyhrožují církví prahnoucí po moci a bohatství? Proč je většině našich zákonodárců trnem v oku smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem? Proč stále na významných místech sedí lidé, jejichž hlavním zájmem je ztěžovat činnost církví, charitativních organizací a projevů života občanské společnosti v náboženské oblasti?

Při oslavě stříbrného jubilea Svatého otce Jana Pavla II. ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě apoštolský nuncius řekl: „Přínos křesťanství k duchovnímu, kulturnímu a také socio-politickému rozvoji Evropy i jejích jednotlivých zemí byl rozhodující po celá staletí; bylo tomu tak i v posledních desetiletích a je tomu tak ještě i dnes. Uznat to není věcí víry, nýbrž historické pravdy a spravedlnosti! Církev není z tohoto světa, ale žije ve světě a pracuje i pro pokrok a blaho společnosti v právu a pokoji, a to pro každého člověka. K tomu, aby to mohla konat, církev od států nepožaduje žádná privilegia, pouze plné uznání a svobodu pro své zvláštní poslání ve všech zemích.

Papež Jan Pavel II. ukázal během 25 let svého pontifikátu rozhodným a přesvědčivým způsobem, jak církev může a má být přítomna v dnešním světě. Kéž nás jeho mimořádný příklad inspiruje a povzbudí při naplňování našeho specifického poslání být křesťany v této zemi, kde církev ještě musí čelit mnoha předsudkům, obtížím a neporozuměním. Kéž úcta a obdiv, které dnes mnozí lidé, i nevěřící, chovají k papeži Janu Pavlu II., pomohou očistit a napravit jejich náhled na církev a její hodnocení, která ještě často bývají omezená, jednostranná anebo dokonce objektivně nesprávná – a to i mezi politiky a poslanci!“ (konec citátu)

Mysleme na toto svědectví, až budeme rozsvěcet dušičková světélka na hrobech svých drahých. A rozsviťme třeba jedno světélko vděčnosti a naděje i na některém opuštěném či starém hrobě, třeba kněžském. Vyjádříme tím svou vděčnost předkům, kteří před námi budovali identitu této země na pevných základech víry otců. Víry, že „střetly se v divném souboji život a smrt. Je po boji. Ten, který zemřel, z mrtvých vstal, aby nám věčně kraloval.“

 

Daniel Herman