Zanedlouho překročíme práh nového roku 2004

Když píšeme datum, přihlašujeme se k vánočnímu poselství o narození Vykupitele

Už jen pár dní nás dělí od symbolické časové hranice, která odděluje ten náš starý rok od roku nového. Starý rok už důvěrně známe, víme co nám přinesl a buclatá trojka na konci jeho letopočtu už se jaksi zařadila mezi naše dobré známé. Ale nový rok s hranatou čtyřkou na konci se před námi rozkládá jako nově zasněžená pláň, na kterou ještě nikdo nevstoupil, aby ji protkal stopami a cestičkami, svědky přítomnosti života a pohybu.

O posledním večeru občanského roku bude opět v našich kostelích zaznívat modlitba k Bohu, který je bez začátku a bez konce. Je původcem a svrchovaným Pánem všeho tvorstva. Do jeho rukou budeme vkládat nový rok a prosit ho, aby nás posiloval a daroval nám vše, co potřebujeme, aby náš život přinášel užitek, a my tak plnili jeho vůli.

Při bohoslužbách o silvestrovském večeru zaznívají prastaré biblické texty o tom, kterak Stvořitel umístil svítilny na nebeské obloze, aby oddělovaly den od noci a byly jako znamení, která označují údobí, dny a roky. Bůh viděl, že jeho dílo je dobré.

A v následujícím zpěvu starověký žalmista vyzpívává svou fascinaci stvořením: Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi! Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil. Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?

Následující novozákonní texty nám nastolují otázky po smyslu života. Co je náš život?

Jste jako pára, kterou je chvilku vidět, a potom zmizí, píše svatý apoštol Jakub ve svém listě. A připomíná, že si máme uvědomovat, že jedině dá-li Pán Bůh, budeme živi a podnikneme to nebo ono.

Svatý Matouš pak v evangeliu cituje Ježíšova slova, že nebeský Otec přece ví, co všechno potřebujeme. Nejprve máme hledat Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní nám bude přidáno.

S těmito myšlenkami a přísliby, jejichž trvanlivost osvědčily věky a nesčíslné množství ideových soubojů minulosti i současnosti, tedy zanedlouho – dá-li Pán Bůh – překročíme práh nového roku 2004 křesťanského letopočtu.

Vlastně pokaždé, když píšeme datum, tak obyčejnou a samozřejmou součást korespondence, přihlašujeme se k tomuto starobylému dědictví lidstva a vlastně k vánočnímu poselství o narození Vykupitele. Protože právě jeho příchodem do časoprostorového světa se pomyslná časová přímka dělí na část „před“ a „po“. Ty první Vánoce před dvaceti staletími v judském Betlémě jsou oním centrálním bodem „nula“ v dějinách naší civilizace.

Obrovská část světa se tak bezděky hlásí ke křesťanskému dědictví, z něhož vyrůstá a čerpá svoji duchovně-kulturní identitu. Často si to ani neuvědomuje nebo dokonce nechce uvědomovat. Stačí se jen podívat na diskuse kolem návrhu evropské ústavy.

Zářným příkladem odklonu od vlastních kořenů je naše vlast - Česká republika, kde se po více než tisíci letech působení křesťanské misie hlásí ke křesťanství jen zhruba třetina populace. Často se ptám, jak je to možné? Kde jsou důvody vzájemného odcizení?

Rok 2004 bude pro nás významným rokem, kdy se staneme součástí širokého společenství národů našeho kontinentu v rámci Evropské unie. Před referendem o vstupu naší země probíhala veliká diskuse, zda říci ano, či ne. Výrazná část našich spoluobčanů řekla rozhodné „Ano“. Do celospolečenské diskuse se zapojila rovněž Česká biskupská konference se svým doporučujícím slovem, které vycházelo z dlouholetých snah Svatého otce Jana Pavla II. o to, aby Evropa mohla opět dýchat oběma svými plícemi. Papež vyslovoval tuto velikou vizi ještě dávno v krušných dobách studené války, kdy Evropu nemilosrdně rozdělovala železná opona. Moderní proroctví prvního slovanského papeže v dějinách církve se pomalu naplňuje. Je to jistě důvod k radosti a optimistickému pohledu do budoucnosti. Žádné z vnějších společenských změn však automaticky nepřinášejí změnu lidského nitra. Vytvářejí pouze možnosti, podobně jako již před bezmála patnácti lety např. osvobození evropských národů od komunistické totality. Otevřel se prostor, který čeká na naplnění. Ekonomická, vojenská a politická přeměna společnosti je proces mnohem snadnější než transformace lidského srdce.

Ježíš řekl svým učedníkům: Nedělejte si starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte jeho království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.

To jsou jasná slova přímo do našich řad. Touhu hledat Boží království a jeho spravedlnost lze u křesťanů předpokládat ve větší míře, než u ostatních občanů. Jsme sice v naší zemi malým stádcem. Opravdu špetkou soli ve velké míse. Ale neprokvasí snad malý kousek kvásku celé těsto? Možná, že je právě naším velkým posláním být věrohodnými a v pozitivním smyslu slova nakažlivými hledači Božího království právě v naší pozemské vlasti. Jsem přesvědčen, že právě to je skutečně nosná spojnice s ostatními stejně smýšlejícími lidmi v dalších zemích evropského společenství národů. A nedělejme si tolik starostí o zítřek jako pohané, protože nebeský Otec přece ví...

 

Daniel Herman