Responsive image

Životopis

Daniel Herman

Je jedním z 1.564 Hermanů žijících v České republice a vděčí za to tatínkovi, křestní jméno Daniel mu pro změnu dala maminka a tím se zařadil po bok dalších 61 tisíc lidí, které jejich okolí domácky oslovuje „Dane“. Ač se to nejspíš málo ví, je původem Jihočech, ale jeho matka však přežila konec války ukrytá v Chotěboři, takže oba měli v místním regionu své příbuzenstvo.

Vyrůstal za normalizace

Narodil se před 55 lety v Českých Budějovicích ve znamení spolehlivého a pracovitého býka, který mu dal do vínku řadu pozitivních vlastností jako je odpovědnost, stálost v názorech nebo třeba vytrvalost v tom, co dělá.

Pracoval jsem nejprve jako průvodce na zámku a poté jako dělník v pekárnách.

Vím moc dobře, jaké to je vstávat brzy ráno do práce, nebo mít noční několikrát po sobě.

Vážím si všech, kteří takto pracují dlouhé roky.

Po maturitě se rozhodl pro povolání učitele, ale po roce studia pedagogické fakulty dal nakonec přednost průvodcování na zámku Hluboká nad Vltavou. Jeho židovský původ, kontakty s církví a příbuznými v zahraničí, z nichž některé StB označila za sionisty, mu značně komplikovaly život. StB mu prováděla občasné prohlídky, odvážela ho ze zaměstnání a neustále ho sledovala, až o místo průvodce přišel a musel nastoupit jako pomocný dělník v Jihočeských pekárnách.

Bylo mi 18 let, když mě poprvé konfrontovala StB,

nakonec jsem mohl dělat jen pomocného dělníka v Jihočeských pekárnách,

kam si pro mě jezdili a odváželi mě k výslechu.

Za oponou

Na podzim 1984 nastoupil na teologickou fakultu v Litoměřicích a po úspěšném studiu byl v roce 1989 vysvěcen na kněze. Pár měsíců na to se konečně dočkal demokracie a svobody, po které tolik toužil. Konečně se mohl svobodně nadechnout.

kZa minulého režimu jsem vídal své zahraniční příbuzné jen „za plotem“.

kDělila nás státní hranice a nekompromisní pohraniční stráž nám nedovolila popřát si k narozeninám, oslavit svatbu ale ani uctít památku zesnulého na pohřbu.

kPřes železnou oponu jsme si nemohli podat ani ruku.

Později k tomu poznamenal: „Upřímně jsem zvažoval emigraci, ale nakonec jsem usoudil, že za hranicemi nebudu své zemi tolik prospěšný, jako člověk uvnitř toho dusivého systému. Navzdory persekuci StB a soustavnému hlídání se mi dařilo posílat zprávy do zahraničních médií a pravdivě informovat svět za železnou oponou o tom, co se u nás v Československu dělo.“

Zažil jsem výslech, kdy na mě v roce 1980 pohraniční stráž mířila ostře nabitým samopalem

a při obnovování božích muk a podezírala mě ze zřizování mrtvé schránky u hranic.

Život bez železné opony

Po revoluci konečně mohl vyjet do svobodného západního světa, aby se učil a rozšiřoval si obzory, současně byl sekretářem kardinála Miloslava Vlka. O média se zajímal ještě před revolucí, takže si poté jen prohloubil své znalosti a stal se na dlouhých devět let mluvčím České biskupské konference.

Poté následovala práce na Policejním prezídiu a na Ministerstvu kultury, vedl kancelář profesora Jana Švejnara. V roce 2007 požádal papeže o zproštění duchovní služby (laicizaci). V letech 2010 a 2013 byl ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů, což se mimoděk stalo i zajímavým výchozím bodem pro jeho politickou dráhu.

Poslancem, ministrem a „Stavitelem mostů“

V roce 2013 byl Daniel Herman zvolen poslancem za KDU-ČSL a počátkem roku 2014 se stal ministrem kultury, kterým zůstal až do října 2017, tedy do konce volebního období. Jako ministr se dlouhodobě snažil spojovat národy, národnosti, různá vyznání i kulturní oblasti. Letos na jaře mu za jeho práci byla udělena významná evropská cena - Stavitel mostů.

„Bylo to pro mě nejen ocenění mé práce, ale hlavně důležité znamení vyrovnání se s minulostí. Navázal jsem mimo jiné spolupráci s lidmi z národa, jehož mnozí příslušníci svou nenávistí zničili osudy desítek milionů lidí a částečně vyhladili i moji rodinu. Dědeček zahynul 7. dubna 1945 v Mauthausenu a moji maminku pak za války ukrývali příbuzní v Chotěboři, aby přežila alespoň ona.“ Uvádí Herman a dodává, že na minulost rozhodně nesmíme zapomínat, musíme se z ní poučit, neustále si ji připomínat, ale nesmíme se v ní utápět. A v podobném duchu by rád pokračoval i nadále.

Chtěl bych pomáhat dobrým nápadům, myšlenkám a cílům,

chtěl bych jim pomoci dopadnout na úrodnou půdu,

aby se ujaly a měly šanci být životaschopné.

Být zástupcem potřebných, který je slyšet

Být stavitelem mostů je podle něj zapotřebí nejen v rámci Evropy, ale také v rámci naší země. Tuzemské regiony potřebují důkladněji propojit s hlavním městem, aby se mohly dál rozvíjet, musí se umět ozvat a říct si o své potřeby tak, aby je bylo slyšet. „S ohledem na roky zkušeností už vím, jak na to. A navíc cítím, že mám tomuto regionu co vracet. Vždyť statečnosti místních lidí vděčím za to, že jsem se vůbec mohl narodit. A to se nezapomíná.“

Umím propojovat lidi, národy i regiony a vím,

na koho se obrátit, aby se zdejší region mohl dál rozvíjet.

V tom vám rád nabídnu svoji pomoc.